Filosofická propedeutika a filosofická politika I [FF UK]
| raw | audio ◆ cyklus přednášek, česky, vznik: ZS 1989/1990
k dokumentu existují tyto přípravné texty:Filosofická propedeutika a filosofická politika I [FF UK]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Je otázka, jestli můžeme-li mu strka do bod snahu pochybovat. My jsme odhalili, že nás táhne do těch pochybností a do takových pochybností, kterých nemáme a které jsme neměli. Ale na čem je možnost založit to, že on se snaží pochybovat? Jeho ta pochybnost přepadá, ale ne, že se snaží pochybovat, že si vymýšlí pochybnosti. Tomu opravdu těžko můžeme strkat do bod. Ale já jsem příliš dal důraz na jednu věc, vy jste toho řekli víc, tak ještě jednou znova bez tohohle podezírání Dekarta. Můžete říct, že nezpůsobili jste všechny starosti, ale udělali jste to proto, abych ponechal tu děčbru, která je těžká. Správně, ano, to je podle Evangelia. To je jako ta velká krásná perla. Ty drobné perly necháme, to je ta hlavní. A měli jste námitky, nebo se vám to líbí? Jasně, jasně. Jako k výkladu je to naprosto přesně, to je přesně ono. On chce nechat všechno to kolem stranou a soustředit se na to jedno. Ale to je filozofická metoda, to je filozofický postup, naprosto legitimní. A je to způsob, jak on z té nálady teď jde ven k té argumentaci. A to může udělat jedině tak, když se soustředí. A když se soustředí, tak musí nechat ty drobné perličky pochybností stranou a tu velkou krásnou perlu té hlavní pochybnosti teď chopit, uchopit a teď s ní pracovat. Já jsem měl na mysli, že či to samozřejmě není pravda, když říká, že se všech starostí zbavil, neříká, že si jednu ponechává, říká, že se stary zbavil všech. No neřek, ale je to tam. Ano, jazykově to neřek, ale my víme, že interpretace je způsob, jak vytěžit z textu, co tam není. Takže já myslím, že to tam je přítomno, že tedy ta jedna velká starost tam zůstává a on naznačuje, že je potřeba těch různých starostí, které nás v denním životě odvádějí od té hlavní starosti, že se jich musíme zbavit a za tím cílem tedy odchází do samoty. Na tom něco je, když si přečtete celou řadu místů rádla, třeba na začátku Dějin filozofii, jak říká, jak filozof odchází do samoty, jak tam zápasí o tu pravdu sám. Nikdo mu nemůže být pomocí. A zdůrazně ovšem potom se musí vrátit a stát se bojovníkem za tu pravdu v tom světě. Ale to plné soustředění, vklidu, pracovny, to stále rádl zdůrazně. Možná, že ho měl málo. Překroutil jsem to Tomáši? Já vím, že jste to říkal ještě jinak, ale já vždycky to zostřím. A teď, co tam není v tom? Právda je, že jsem byl blíž na to, co říkám vůbně. Prostě, že tady mluví, že se zbadalo všeho. Já se taky chtěl řetat, jestli je to opravdu možné, že kdyby někdo měl teda základnou pochybnost, tak by měl přece mít snadu začít úplně čistým štítem, úplně od základu, a ne si přijít základnou svojí pochybnost. Protože může být nějakou doměnkou, která je nepravdivá. No a to znamená, máte nějaký návod, čeho by se měl chytit, chopit? Známe, že to není možné vyrázit na police, což je velký pochybností, protože člověk právě musí dostat do policy, ale nemůže dostat právě bez všeho, bez všech starostů. To je všechno zvláštní starostí. Ale jeho námitka je velmi divná, mně se zdá. Totiž říká, že pak vlastně tou pochybností něco tvrdíme, co je nejisté. Je to tak. Já teď jsem to v tom posledním cítil. On nám říká jednu věc, která je celkem známá, že když podložíme otázku, tak to není nikdy jenom otázka, ale že zároveň tou otázkou se něco tvrdí. A nejenom to, že se něco tou otázkou tvrdí, tohle bezvadně toho využívali policajti. Oni postaví otázku tak, že zároveň z vás už něco dělají. To patří k věci. Řečnická otázka je ostatně také tento typ. Všichni už vědí na ní odpověď. A tím, že ji postavíme, tak všechny dostaneme do souhlasu s tím, co pak budeme říkat, a oni ještě nevědí, co to bude. Či to jsou triky všelijaké a tak dále. Otázka nikdy není jenom otázka. A tady sice není řeč. Otázce níbyž o pochybnosti. A nicméně pochybnost také není nikdy jenom pochybnost. Níbyž ta pochybnost něco říká, na něčem stojí, je to určitá pozice. Každá pochybnost je spojena s nějakou pozicí, ne jenom s opozicí. No jo, ale co proti tomu? Můžeme říci, že tedy raději zvolíme nějakou pozici bez pochybností? Tak jsme na tom ale hůř ještě, ne? Jediná věc, jak si pomůžeme v té situaci, kdy naše pochybnost vlastně už je jakousi pozicí, je, že to podrobíme reflexy, odhalíme tu pozici a budeme navíc ještě pochybovat o té pozici té pochybnosti. Tím ovšem v tou novou pochybnosti zaujmeme zase novou pozici a tak dále. A toto je filozofování, že odhalujeme stále pozice, z kterých dává vůbec naše pochybování nebo naše tázání smysl a tážeme se, zda tyto pozice v tom obsažené původně bez našeho vědomí, zda jsou legitimní, zda je můžeme držet. Ale pochybňovat je stále jenom prostě nelze. My musíme kontrolovat, zda jsou legitimní, to jest, my musíme, jak český blbě se říká, je klást do otázky. Musíme je zproblematizovat metodicky. Ale to je něco jiného, než o nich pochybovat. Ta pochybnost už znamená je nějak vyřezovat z platnosti. Suspendovat jakoukoliv možnou jejich smysluplnost. To je pochybování, to radikální pochybování. Descartes samozřejmě pak ukazuje, že ta pochybnost se nemůže týkat všeho a naopak tam nachází něco, o čem pochybovat nelze. Takže vlastně, když jsme tohle odhalili, tak jsme odhalili něco, co je právě ta cesta, po které nás Descartes vede. I ty naše námitky proti tomu, jak on to říká, vlastně slouží tomu, že nás dovede tam, kam chce. Tak tomu u filozofů velmi často bývá. On tady trochu přehání, aby tím spíš si připravil půdu pro souhlas s tím, co pak řekne. Ještě poznámky k tomuhle odstavci? Můžeme tam klidně zůstat týden celý? Nemusíme spěchat. Nikdo nic. Tak prosím, další odstavec. K tomu však nemůžeme dokazovat, že jsou všechny nesprávné. S tím by stačit měl mohl být otázku. Ale vzhůr mě teď zvědčuje, že nejlepší jsou vás stejně pečlivě těm věcem, které nejsou docela jisté a efektivné, jako těm, které jsme můželi nesprávnit. Stačí pro to na vyvrácení všech najít v každé z nich nějaký sebevinčí důvod pokud můžete. K tomu také nebude třeba probrat je všechny jednu za druhou, kdyby byla nakonečná práce. Ale to, kdo povede základy, samozřejmě přijídí to, co je na nich vystavěno. Proto přistoupím hned k samému základu, když se opírám, že všechno se vysyluje. No, co vás tedy napadá? Představci byli oprávniť všechny z těch důvodů a na jedno jenom, když si povedl, že jedináto nám máme času, nebo že by se zabralo na to moc času, když bych se měl zabírat jednotlivě. A teď se dělá takový takový, ale nevěděl předružené, jako na co nebude všechno udělat. Všechno vrátíme všechny do jiné, ale když se potřebuje základ, když se všechno spadne a už budeme přistoupit k tomu, co by tady bylo možné. A to jste převyprávěl, interpretoval, co tam říká a teď co vy na to? A když se tady o tomto říká, o tomto říká, rozuměte přesvědčuje, říkají, co máme přijít soupas a tak dále, jak bych tímto chtěl nějak jako ukončit. Já jsem byl předtím, když to říkám přesvědčuje a nevím, jestli to je úplně realityvní východnístko, k tomu, že stavili někdo druhýho názoru, druhýho zkoubání, jako na to jen duše. A když duše je tak zkušená, když by se měl někde věnovat, víc se zkoubává na těch starých věcích, než na široké dole. A neznamenalo by to, že by se přes něj už nikdy nikdy k ničemu nedostal, jak nám říká? No to se jistě bojí a toho by se musel bát každý. To je jediná nekonečná věc v tomto našem konečném světě. Tak to skutečně by nestih za svůj život. Tady napadá, jakým způsobem se dostává k tomu základu, který chce realizovat nebo k tomu základu, na kterém se stojí. Tam musí dojít nějak přes tu návstavu, kterou na tom základ udělá v podstatě asi nevědomosti, a jestli že teď se k tomu chce vrátit a to realizovat. To znamená, že musí už tí jednoduchosti každý hledat, nebo pomocí těch jednoduchostí se dostat vlastně k tomu základu, k tomu základu. Tak jsem odhadl to, na čem stavím píku, když písem dostane nějak zvenšití vše z celého. On tady mluví o tom, že v podstatě osudne zkoumání dělat těch jednoduchých návstavby a rovnou se se pustí v základu, ale jestli tady si to nemusí dělat, že v podstatě řekne, že nebude dělat něco, co už vlastně udělal. No, tak to máte pravdu, samozřejmě, když se pustil do psaní té knížky, jak už věděl, k čemu to přivede, že? Čili on to ví předem. A toho čtenáře k tomu chce dovést. Ale tomu musíme to právo dát, když vám někdo napíše knihu souboru analytické geometrie, teď už tam není co dělat, tak řkaže, ale řekněme. No tak on taky vám tam nepíše, jak na to přišel, se všemi zákruty a jaký chyby udělat, ale pak to udělá tak, že to je elegantně, stručně, není tam nic zbytečného. No jistě, při tom, když to skutečně probírá, když to zkoumal, tak tam bylo takových oklik, že? Ale podávám to, proč by to nemohl dělat filozof? Ten přece nemá jenom popisovat, jak kdysi myslel, nebož vyloží to, jak to vidí potom, když to promyslel. Takže že to ví, napřed tomu nemůžeme vytýkat. Prosím. Ještě problém v tom, že předpokládá, že to myšlení je nějaký systém, který má svůj základ a filozof se rozvíjí, že je v skutečnosti to tak jenom značí, že můžeme najít základy, nějaké základy, které se zložují a potřebuji to řešit, ale myslím, že tak nenajde předpoklad. Ale to slovo systém, nebo systematický, tomu zase strkáš dobo, tam to není nikde. Ale jak nějaká stavba tého vězu? Že mají kontroly, které mluví o jednom základu, ale vždyť je víc, a že na tom všechno stojí. V základách se to tak skutečně je o myšlení. Aha, to je jiná věc. A ty myslíš, že tady není. Otázka stojí takto. Nám nejde o to zjišťovat psychologicky, jak to u lidí vypadá, když myslejí. S největší pravděpodobností bychom zjistili, že jejich myšlení je útrškovité, nesrovnané, někdy dost chaotické a zejména plné vnitřních rozporů, o kterých oni nevědí nebo které si neuvědomují. Ale o tohle nám nejde. Když filozofce mysle, tak samozřejmě stojí před úkolem myslet tak, aby to nějakou tu integritu vnitřní mělo. Čili v čem spočívá tvá kritika? Že to tak nejde? Že myšlení tedy nemůže být vnitřně integrováno? Že nemůže mít ty základy? Nýbrž, že těch základů je tolik a všude a vlastně to nejsou žádné základy. Nýbrž, každé myšlení má nějaký svůj základ, každá myšlenka a že tedy nějaký společný základ pro myšlení, že mu není možný, to chtěl říct. A nebo jen poukázat na to, že lidé chaoticky myslí. Že když tě na to myšlení nějakým způsobem rozevnulá, to je výpadný, že se mu to opravdu, co říkáte, nepodaří. No, že to myšlení integrování to je způsob, který může v měsíci člověk přesnažit dojít tam. Není to skutečnost, kterou když nemůže být a to myšlení teda rozevírá. Které může najdřív to myšlení integrovat s tím, že potom ty rozevíráčky tě základovat. A tomu mám věm, že není ten případ. No, jak může člověk najdřív integrovat své myšlení? Že najdřív vystaví nějaký systém? Co to je, integrovat to myšlení? A kde ho veme? Prosím, teď dávejte pozor, paneš, tohle je dost důležitý problém. Jak vůbec integrujeme své myšlení? Když si tak představíme, že to je samozřejmě model, který těžko můžeme doložit historicky a spíš to máme odpozorované od malých dětí, že jak se učí myslet. Ale ty jsou pod vlivem našeho myšlení a jsou to popičky takové, které to všechno berou. Vlastně, teď máme poznání z antropologie spíš. Už jste asi slyšeli někdy o tom, co to je takzvané imprintační období. Nevím, je to známo nebo není to známo. Moh by to někdo vyložit u zvířat. Třeba píše o tom Konrad Lorenz a celá ta jeho škola, ale píše o tom taky Plesner a Gehlen a celá řada jiných lidí. Je to taková všeobecná věc. Slyšeli jste to někdy? Vůbec nikdo, nikdy nic. To je totiž taková dost důležitá věc. To nevadí zahradní mest, i když to není k Dekartovi. Třeba když se vylíhne z kukly mravenec nebo se vylíhne včela, tak to, co potom bude dělat, to je do verikánské míry jakoby předem naprogramováno. A my mluvíme o instinktech, ale to je pouze krycí název, pro něco, čemu nerozumíme. To platí tedy nejenom o hmyzu. U hmyzu platí to třeba u ryb. Třeba existují afričtí tlamovci, kteří, když se vytřou, tak samec hlídá ty jikry, aby je někdo nenechtěl, aby se někdo nechtěl, aby je někdo nesežral a je nad těma ploutvičkama, aby tam bylo dost kyslíku a tak dále. Když se potom vylíhnou ty rybičky, proto se jmenujou ty ryby tlamovci, možná, že má obrovskou tlamu. A ve chvíli, kdy zabůšíte na sklo akvária v přírodě vyskytné nějaké nebezpečí, tak ten tlamovec odevře tu hubu a všechny ten potěr, to je dvěstě, třista i víc rybiček mrňavých, mu vlezou do té huby a on ji zavře. Samozřejmě ty rybičky to dělají prostě instinktivně, jak my říkáme. Patočka, co my o tom víme? Ale je to tak. Tak se také stane, že jsou malé živěty, zvířata nebo ptáci, kteří tak tímto způsobem instinktivně běhají za tou ptákem, nebo tou mámou, která je od malička vychovává a nějak se samozřejmostí běhají všude za ní. Portman ukázal na to, že jsou dva druhy živočíků vyšších a platí to také o ptácích, nejenom o živočíších, teda o čtvernošcích, že jsou jedni, kteří se narodí a zůstávají v hnízdě. Jsou slepí, nejsou schopní vlastního pohybu. Proto kočka většinou je složí někde na místech, kam lidi nemůžou, zvlášť když má blbé zkušenosti, že se vždycky utretějí ty koťataře, tak vyleze si někam mezi půdu a strop, tam do nějakých prostor, který brzo po narazení jsou schopní pohybu a doprovázení třeba stáda. Taková žirafa, když se narodí, tak spadne ze třech metrů a během půl hodiny je schopná běhat za svou mámou. To je ten rozdíl. Portman říká, ty jedny jsou Nestflüchtler, od toho flucht je útěk, čili okamžitě opouštějí hnízdo, a ty druhé jsou Nesthocker, ty zůstávají v hnízdě, ty zůstávají v perechu. On tohle vykládá, protože vypracoval jakési schémata, jimž se vývoj těchto dvou různých typů mláďat dále řídí, nebo jsou to určité parametry, které respektuje, kterými se vyznačuje. A teď to srovnal s člověkem a zjistil zvláštní věc, že člověk patří mezi ty Nestflüchtler, to je mezi ty živočichy, kteří se narodí a okamžitě jsou schopní v pohybu života doprovázení rodičů nebo jak víme u vopic, malá vopička se narodí a dovede se sama udržet, se drží chlupu své matky, se udrží, takže vopice skáče po stromech, jako skákala předtím, že se z ní nespadne. To je přesně ono. Ale teď on právě, když srovnal všechny parametry, tak zjistil, že člověk patří mezi ty Nestflüchtler a že tam došlo k pozoruhodné věci, totiž, že se rodí předčasně. Člověk správně by se měl rodit u těhotenství, které by bylo nejméně o rok delší, než je. A rodí se tedy před polovičkou svého embrionálního vývoje, předčasně, a to pravděpodobně z několika důvodů, jenomže tady mluvit o důvodech je velmi problematické, když to někdo takhle naplánoval. Tak například jedním z důvodů, který třeba uvádí náš Frankenberger ještě před válkou, je, že lidská hlava je tak veliká, že by prostě porod nebyl možný už pod nějakým dalším. Že tedy je to tak tak na hranici, že se nesnebezpečí pro oba, pro rodíčku i pro dítě, aby mohlo k porodu dojít. A ještě tu a tam opravdu jsou s tím problémy a je třeba nutno použít cizářského řezu a podobně. To je jeden z důvodů, ale existuje jiný důvod, na který Portman poukazuje, i když ho nerozvádí, ale mně se zdá, že je velice důležité, že člověk musí už v době embrionální navazovat sociální kontakty. My víme, jak strašně důležité je, jak navazuje novorozenec a mimino v prvním roce věku kontakty s okolním světem, zejména s lidmi. A když tam jsou nějaké vady, to je, že třeba je velká péče o dítě, když se dokončí kontaktů lidských, tak dochází k deprivaci. Či to vypadá, že se člověk rodí předčasně proto, aby ty sociální kontakty mohly být mnohem intenzívnější, než jsou možné v té části embrionálního života, která patří ještě do té doby před porodem. Samozřejmě tyto sociální kontakty předcházejí narození u mnoha dalších živočichů. Možná, že jste taky slyšeli, že třeba kvočna se dohovořuje, že komunikuje svajíčky, to je přesně to, ještě nevylíhlými kuřaty, zvukem. Hlas kvočny a vyprovokovat vajíčko izolované, když ho vememe zlíhně, tak vyprovokujeme to vajíčko, že začne pípat uvnitř a je to možno nahrát. No teda samozřejmě nepípá vajíčko nikdy, protože to kuře ještě v tom vajíčku. Na druhé straně je možno nahrát to pípání toho kuřete a nevylíhlého v tom vajíčku a že na toto nahrání zvuku toho vajíčka odpovídá zase kvočna. Čiže skutečně existuje tento kontakt. Ale pravděpodobně by ten a podobný kontakt nepochybně existuje mezi rodičkou, předporodem a plodem, který má ve svém těle. Z toho důvodu je to strašně také důležité, aby rodička žila v pohodě, aby těhotná žena žila v pohodě a nikoli v nervácích, protože všechny ty nervátiky působějí na to dítě. Neurotyzace začíná už u embria. Ale zřejmě ty sociální kontakty v době předporodem jsou jenom velmi limitované a je potřeba je daleko víc uvolnit. A proto, to je jeden z důvodů, a to všechno je tak trošičku antropicky formulováno, proto se člověk rodí, ačkoliv patří mezi mest Nesthlichter, tak vypadá, jako že je Nesthocker nejvíce předtěžný.
s1.flac
====================
Je otázka, jestli můžeme-li mu strka do bod snahu pochybovat. My jsme odhalili, že nás táhne do těch pochybností a do takových pochybností, kterých nemáme a které jsme neměli. Ale na čem je možnost založit to, že on se snaží pochybovat? Jeho ta pochybnost přepadá, ale ne, že se snaží pochybovat, že si vymýšlí pochybnosti. Tomu opravdu těžko můžeme strkat do bod. Ale já jsem příliš dal důraz na jednu věc, vy jste toho řekli víc, tak ještě jednou znova bez tohohle podezírání Dekarta. Můžete říct, že nezpůsobili jste všechny starosti, ale udělali jste to proto, abych ponechal tu děčbru, která je těžká. Správně, ano, to je podle Evangelia. To je jako ta velká krásná perla. Ty drobné perly necháme, to je ta hlavní. A měli jste námitky, nebo se vám to líbí? Jasně, jasně. Jako k výkladu je to naprosto přesně, to je přesně ono. On chce nechat všechno to kolem stranou a soustředit se na to jedno. Ale to je filozofická metoda, to je filozofický postup, naprosto legitimní. A je to způsob, jak on z té nálady teď jde ven k té argumentaci. A to může udělat jedině tak, když se soustředí. A když se soustředí, tak musí nechat ty drobné perličky pochybností stranou a tu velkou krásnou perlu té hlavní pochybnosti teď chopit, uchopit a teď s ní pracovat. Já jsem měl na mysli, že či to samozřejmě není pravda, když říká, že se všech starostí zbavil, neříká, že si jednu ponechává, říká, že se stary zbavil všech. No neřek, ale je to tam. Ano, jazykově to neřek, ale my víme, že interpretace je způsob, jak vytěžit z textu, co tam není. Takže já myslím, že to tam je přítomno, že tedy ta jedna velká starost tam zůstává a on naznačuje, že je potřeba těch různých starostí, které nás v denním životě odvádějí od té hlavní starosti, že se jich musíme zbavit a za tím cílem tedy odchází do samoty. Na tom něco je, když si přečtete celou řadu místů rádla, třeba na začátku Dějin filozofii, jak říká, jak filozof odchází do samoty, jak tam zápasí o tu pravdu sám. Nikdo mu nemůže být pomocí. A zdůrazně ovšem potom se musí vrátit a stát se bojovníkem za tu pravdu v tom světě. Ale to plné soustředění, vklidu, pracovny, to stále rádl zdůrazně. Možná, že ho měl málo. Překroutil jsem to Tomáši? Já vím, že jste to říkal ještě jinak, ale já vždycky to zostřím. A teď, co tam není v tom? Právda je, že jsem byl blíž na to, co říkám vůbně. Prostě, že tady mluví, že se zbadalo všeho. Já se taky chtěl řetat, jestli je to opravdu možné, že kdyby někdo měl teda základnou pochybnost, tak by měl přece mít snadu začít úplně čistým štítem, úplně od základu, a ne si přijít základnou svojí pochybnost. Protože může být nějakou doměnkou, která je nepravdivá. No a to znamená, máte nějaký návod, čeho by se měl chytit, chopit? Známe, že to není možné vyrázit na police, což je velký pochybností, protože člověk právě musí dostat do policy, ale nemůže dostat právě bez všeho, bez všech starostů. To je všechno zvláštní starostí. Ale jeho námitka je velmi divná, mně se zdá. Totiž říká, že pak vlastně tou pochybností něco tvrdíme, co je nejisté. Je to tak. Já teď jsem to v tom posledním cítil. On nám říká jednu věc, která je celkem známá, že když podložíme otázku, tak to není nikdy jenom otázka, ale že zároveň tou otázkou se něco tvrdí. A nejenom to, že se něco tou otázkou tvrdí, tohle bezvadně toho využívali policajti. Oni postaví otázku tak, že zároveň z vás už něco dělají. To patří k věci. Řečnická otázka je ostatně také tento typ. Všichni už vědí na ní odpověď. A tím, že ji postavíme, tak všechny dostaneme do souhlasu s tím, co pak budeme říkat, a oni ještě nevědí, co to bude. Či to jsou triky všelijaké a tak dále. Otázka nikdy není jenom otázka. A tady sice není řeč. Otázce níbyž o pochybnosti. A nicméně pochybnost také není nikdy jenom pochybnost. Níbyž ta pochybnost něco říká, na něčem stojí, je to určitá pozice. Každá pochybnost je spojena s nějakou pozicí, ne jenom s opozicí. No jo, ale co proti tomu? Můžeme říci, že tedy raději zvolíme nějakou pozici bez pochybností? Tak jsme na tom ale hůř ještě, ne? Jediná věc, jak si pomůžeme v té situaci, kdy naše pochybnost vlastně už je jakousi pozicí, je, že to podrobíme reflexy, odhalíme tu pozici a budeme navíc ještě pochybovat o té pozici té pochybnosti. Tím ovšem v tou novou pochybnosti zaujmeme zase novou pozici a tak dále. A toto je filozofování, že odhalujeme stále pozice, z kterých dává vůbec naše pochybování nebo naše tázání smysl a tážeme se, zda tyto pozice v tom obsažené původně bez našeho vědomí, zda jsou legitimní, zda je můžeme držet. Ale pochybňovat je stále jenom prostě nelze. My musíme kontrolovat, zda jsou legitimní, to jest, my musíme, jak český blbě se říká, je klást do otázky. Musíme je zproblematizovat metodicky. Ale to je něco jiného, než o nich pochybovat. Ta pochybnost už znamená je nějak vyřezovat z platnosti. Suspendovat jakoukoliv možnou jejich smysluplnost. To je pochybování, to radikální pochybování. Descartes samozřejmě pak ukazuje, že ta pochybnost se nemůže týkat všeho a naopak tam nachází něco, o čem pochybovat nelze. Takže vlastně, když jsme tohle odhalili, tak jsme odhalili něco, co je právě ta cesta, po které nás Descartes vede. I ty naše námitky proti tomu, jak on to říká, vlastně slouží tomu, že nás dovede tam, kam chce. Tak tomu u filozofů velmi často bývá. On tady trochu přehání, aby tím spíš si připravil půdu pro souhlas s tím, co pak řekne. Ještě poznámky k tomuhle odstavci? Můžeme tam klidně zůstat týden celý? Nemusíme spěchat. Nikdo nic. Tak prosím, další odstavec. K tomu však nemůžeme dokazovat, že jsou všechny nesprávné. S tím by stačit měl mohl být otázku. Ale vzhůr mě teď zvědčuje, že nejlepší jsou vás stejně pečlivě těm věcem, které nejsou docela jisté a efektivné, jako těm, které jsme můželi nesprávnit. Stačí pro to na vyvrácení všech najít v každé z nich nějaký sebevinčí důvod pokud můžete. K tomu také nebude třeba probrat je všechny jednu za druhou, kdyby byla nakonečná práce. Ale to, kdo povede základy, samozřejmě přijídí to, co je na nich vystavěno. Proto přistoupím hned k samému základu, když se opírám, že všechno se vysyluje. No, co vás tedy napadá? Představci byli oprávniť všechny z těch důvodů a na jedno jenom, když si povedl, že jedináto nám máme času, nebo že by se zabralo na to moc času, když bych se měl zabírat jednotlivě. A teď se dělá takový takový, ale nevěděl předružené, jako na co nebude všechno udělat. Všechno vrátíme všechny do jiné, ale když se potřebuje základ, když se všechno spadne a už budeme přistoupit k tomu, co by tady bylo možné. A to jste převyprávěl, interpretoval, co tam říká a teď co vy na to? A když se tady o tomto říká, o tomto říká, rozuměte přesvědčuje, říkají, co máme přijít soupas a tak dále, jak bych tímto chtěl nějak jako ukončit. Já jsem byl předtím, když to říkám přesvědčuje a nevím, jestli to je úplně realityvní východnístko, k tomu, že stavili někdo druhýho názoru, druhýho zkoubání, jako na to jen duše. A když duše je tak zkušená, když by se měl někde věnovat, víc se zkoubává na těch starých věcích, než na široké dole. A neznamenalo by to, že by se přes něj už nikdy nikdy k ničemu nedostal, jak nám říká? No to se jistě bojí a toho by se musel bát každý. To je jediná nekonečná věc v tomto našem konečném světě. Tak to skutečně by nestih za svůj život. Tady napadá, jakým způsobem se dostává k tomu základu, který chce realizovat nebo k tomu základu, na kterém se stojí. Tam musí dojít nějak přes tu návstavu, kterou na tom základ udělá v podstatě asi nevědomosti, a jestli že teď se k tomu chce vrátit a to realizovat. To znamená, že musí už tí jednoduchosti každý hledat, nebo pomocí těch jednoduchostí se dostat vlastně k tomu základu, k tomu základu. Tak jsem odhadl to, na čem stavím píku, když písem dostane nějak zvenšití vše z celého. On tady mluví o tom, že v podstatě osudne zkoumání dělat těch jednoduchých návstavby a rovnou se se pustí v základu, ale jestli tady si to nemusí dělat, že v podstatě řekne, že nebude dělat něco, co už vlastně udělal. No, tak to máte pravdu, samozřejmě, když se pustil do psaní té knížky, jak už věděl, k čemu to přivede, že? Čili on to ví předem. A toho čtenáře k tomu chce dovést. Ale tomu musíme to právo dát, když vám někdo napíše knihu souboru analytické geometrie, teď už tam není co dělat, tak řkaže, ale řekněme. No tak on taky vám tam nepíše, jak na to přišel, se všemi zákruty a jaký chyby udělat, ale pak to udělá tak, že to je elegantně, stručně, není tam nic zbytečného. No jistě, při tom, když to skutečně probírá, když to zkoumal, tak tam bylo takových oklik, že? Ale podávám to, proč by to nemohl dělat filozof? Ten přece nemá jenom popisovat, jak kdysi myslel, nebož vyloží to, jak to vidí potom, když to promyslel. Takže že to ví, napřed tomu nemůžeme vytýkat. Prosím. Ještě problém v tom, že předpokládá, že to myšlení je nějaký systém, který má svůj základ a filozof se rozvíjí, že je v skutečnosti to tak jenom značí, že můžeme najít základy, nějaké základy, které se zložují a potřebuji to řešit, ale myslím, že tak nenajde předpoklad. Ale to slovo systém, nebo systematický, tomu zase strkáš dobo, tam to není nikde. Ale jak nějaká stavba tého vězu? Že mají kontroly, které mluví o jednom základu, ale vždyť je víc, a že na tom všechno stojí. V základách se to tak skutečně je o myšlení. Aha, to je jiná věc. A ty myslíš, že tady není. Otázka stojí takto. Nám nejde o to zjišťovat psychologicky, jak to u lidí vypadá, když myslejí. S největší pravděpodobností bychom zjistili, že jejich myšlení je útrškovité, nesrovnané, někdy dost chaotické a zejména plné vnitřních rozporů, o kterých oni nevědí nebo které si neuvědomují. Ale o tohle nám nejde. Když filozofce mysle, tak samozřejmě stojí před úkolem myslet tak, aby to nějakou tu integritu vnitřní mělo. Čili v čem spočívá tvá kritika? Že to tak nejde? Že myšlení tedy nemůže být vnitřně integrováno? Že nemůže mít ty základy? Nýbrž, že těch základů je tolik a všude a vlastně to nejsou žádné základy. Nýbrž, každé myšlení má nějaký svůj základ, každá myšlenka a že tedy nějaký společný základ pro myšlení, že mu není možný, to chtěl říct. A nebo jen poukázat na to, že lidé chaoticky myslí. Že když tě na to myšlení nějakým způsobem rozevnulá, to je výpadný, že se mu to opravdu, co říkáte, nepodaří. No, že to myšlení integrování to je způsob, který může v měsíci člověk přesnažit dojít tam. Není to skutečnost, kterou když nemůže být a to myšlení teda rozevírá. Které může najdřív to myšlení integrovat s tím, že potom ty rozevíráčky tě základovat. A tomu mám věm, že není ten případ. No, jak může člověk najdřív integrovat své myšlení? Že najdřív vystaví nějaký systém? Co to je, integrovat to myšlení? A kde ho veme? Prosím, teď dávejte pozor, paneš, tohle je dost důležitý problém. Jak vůbec integrujeme své myšlení? Když si tak představíme, že to je samozřejmě model, který těžko můžeme doložit historicky a spíš to máme odpozorované od malých dětí, že jak se učí myslet. Ale ty jsou pod vlivem našeho myšlení a jsou to popičky takové, které to všechno berou. Vlastně, teď máme poznání z antropologie spíš. Už jste asi slyšeli někdy o tom, co to je takzvané imprintační období. Nevím, je to známo nebo není to známo. Moh by to někdo vyložit u zvířat. Třeba píše o tom Konrad Lorenz a celá ta jeho škola, ale píše o tom taky Plesner a Gehlen a celá řada jiných lidí. Je to taková všeobecná věc. Slyšeli jste to někdy? Vůbec nikdo, nikdy nic. To je totiž taková dost důležitá věc. To nevadí zahradní mest, i když to není k Dekartovi. Třeba když se vylíhne z kukly mravenec nebo se vylíhne včela, tak to, co potom bude dělat, to je do verikánské míry jakoby předem naprogramováno. A my mluvíme o instinktech, ale to je pouze krycí název, pro něco, čemu nerozumíme. To platí tedy nejenom o hmyzu. U hmyzu platí to třeba u ryb. Třeba existují afričtí tlamovci, kteří, když se vytřou, tak samec hlídá ty jikry, aby je někdo nenechtěl, aby se někdo nechtěl, aby je někdo nesežral a je nad těma ploutvičkama, aby tam bylo dost kyslíku a tak dále. Když se potom vylíhnou ty rybičky, proto se jmenujou ty ryby tlamovci, možná, že má obrovskou tlamu. A ve chvíli, kdy zabůšíte na sklo akvária v přírodě vyskytné nějaké nebezpečí, tak ten tlamovec odevře tu hubu a všechny ten potěr, to je dvěstě, třista i víc rybiček mrňavých, mu vlezou do té huby a on ji zavře. Samozřejmě ty rybičky to dělají prostě instinktivně, jak my říkáme. Patočka, co my o tom víme? Ale je to tak. Tak se také stane, že jsou malé živěty, zvířata nebo ptáci, kteří tak tímto způsobem instinktivně běhají za tou ptákem, nebo tou mámou, která je od malička vychovává a nějak se samozřejmostí běhají všude za ní. Portman ukázal na to, že jsou dva druhy živočíků vyšších a platí to také o ptácích, nejenom o živočíších, teda o čtvernošcích, že jsou jedni, kteří se narodí a zůstávají v hnízdě. Jsou slepí, nejsou schopní vlastního pohybu. Proto kočka většinou je složí někde na místech, kam lidi nemůžou, zvlášť když má blbé zkušenosti, že se vždycky utretějí ty koťataře, tak vyleze si někam mezi půdu a strop, tam do nějakých prostor, který brzo po narazení jsou schopní pohybu a doprovázení třeba stáda. Taková žirafa, když se narodí, tak spadne ze třech metrů a během půl hodiny je schopná běhat za svou mámou. To je ten rozdíl. Portman říká, ty jedny jsou Nestflüchtler, od toho flucht je útěk, čili okamžitě opouštějí hnízdo, a ty druhé jsou Nesthocker, ty zůstávají v hnízdě, ty zůstávají v perechu. On tohle vykládá, protože vypracoval jakési schémata, jimž se vývoj těchto dvou různých typů mláďat dále řídí, nebo jsou to určité parametry, které respektuje, kterými se vyznačuje. A teď to srovnal s člověkem a zjistil zvláštní věc, že člověk patří mezi ty Nestflüchtler, to je mezi ty živočichy, kteří se narodí a okamžitě jsou schopní v pohybu života doprovázení rodičů nebo jak víme u vopic, malá vopička se narodí a dovede se sama udržet, se drží chlupu své matky, se udrží, takže vopice skáče po stromech, jako skákala předtím, že se z ní nespadne. To je přesně ono. Ale teď on právě, když srovnal všechny parametry, tak zjistil, že člověk patří mezi ty Nestflüchtler a že tam došlo k pozoruhodné věci, totiž, že se rodí předčasně. Člověk správně by se měl rodit u těhotenství, které by bylo nejméně o rok delší, než je. A rodí se tedy před polovičkou svého embrionálního vývoje, předčasně, a to pravděpodobně z několika důvodů, jenomže tady mluvit o důvodech je velmi problematické, když to někdo takhle naplánoval. Tak například jedním z důvodů, který třeba uvádí náš Frankenberger ještě před válkou, je, že lidská hlava je tak veliká, že by prostě porod nebyl možný už pod nějakým dalším. Že tedy je to tak tak na hranici, že se nesnebezpečí pro oba, pro rodíčku i pro dítě, aby mohlo k porodu dojít. A ještě tu a tam opravdu jsou s tím problémy a je třeba nutno použít cizářského řezu a podobně. To je jeden z důvodů, ale existuje jiný důvod, na který Portman poukazuje, i když ho nerozvádí, ale mně se zdá, že je velice důležité, že člověk musí už v době embrionální navazovat sociální kontakty. My víme, jak strašně důležité je, jak navazuje novorozenec a mimino v prvním roce věku kontakty s okolním světem, zejména s lidmi. A když tam jsou nějaké vady, to je, že třeba je velká péče o dítě, když se dokončí kontaktů lidských, tak dochází k deprivaci. Či to vypadá, že se člověk rodí předčasně proto, aby ty sociální kontakty mohly být mnohem intenzívnější, než jsou možné v té části embrionálního života, která patří ještě do té doby před porodem. Samozřejmě tyto sociální kontakty předcházejí narození u mnoha dalších živočichů. Možná, že jste taky slyšeli, že třeba kvočna se dohovořuje, že komunikuje svajíčky, to je přesně to, ještě nevylíhlými kuřaty, zvukem. Hlas kvočny a vyprovokovat vajíčko izolované, když ho vememe zlíhně, tak vyprovokujeme to vajíčko, že začne pípat uvnitř a je to možno nahrát. No teda samozřejmě nepípá vajíčko nikdy, protože to kuře ještě v tom vajíčku. Na druhé straně je možno nahrát to pípání toho kuřete a nevylíhlého v tom vajíčku a že na toto nahrání zvuku toho vajíčka odpovídá zase kvočna. Čiže skutečně existuje tento kontakt. Ale pravděpodobně by ten a podobný kontakt nepochybně existuje mezi rodičkou, předporodem a plodem, který má ve svém těle. Z toho důvodu je to strašně také důležité, aby rodička žila v pohodě, aby těhotná žena žila v pohodě a nikoli v nervácích, protože všechny ty nervátiky působějí na to dítě. Neurotyzace začíná už u embria. Ale zřejmě ty sociální kontakty v době předporodem jsou jenom velmi limitované a je potřeba je daleko víc uvolnit. A proto, to je jeden z důvodů, a to všechno je tak trošičku antropicky formulováno, proto se člověk rodí, ačkoliv patří mezi mest Nesthlichter, tak vypadá, jako že je Nesthocker nejvíce předtěžný.
====================
s2.flac
====================
které je takto zkráceno, způsobuje jistý zmatek matičce přírodě. Tak blbě řečeno. Protože vyšší zvířata nejsou vybavena jenom instinkty, tím naprogramováním reakcí, ale mají jakési krátké imprintační období, kde rozhodujícím momentem není to, co si přináší ten jedinec ve svých instinktech a naprogramovaných reakcích sebou, nýbrž s čím se setká. A tady víte, že třeba pokud pocházíte někteří z venkova, že je běžným zvykem, že třeba když si chtějí v nějakém ospořádství malém, nebo mají malou záhrádku a tak dále, chtějí si vypěstovat pár kachen, tak si koupějí kachní vejce a strčejí to slepici k těm vejcím a ta slepice vysedí kachňata. Ta kachňata pak chodí za tou slepicí, jako kdyby to byla kachna, a to proto, že ta slepice je tou první bytostí, kterou viděli, když vylezli z toho vejcete. Nicméně se chovají podle instinktů také, takže když ta slepice jde po dvoře a vyjde třeba kousek ven a tam je třeba rybníček, tak ta kachňata v turánu prostě jsou ve vodě a slepice se může zbláznit, protože nechápe, co se děje, bojí se o ně, nemůže za ní mát dovody, kuřata má u sebe, ale kachňata má tam, ona je taky přijala za svý a teď se děje něco hrozného. Teď vám ještě řeknu, vlastně bych to měl zkrátit, ale když už jsme u toho stojí, za to Pražská zoologická zahrada měla jednu pštorsici, která vždycky snesla vejce a neseděla na nich. I jeden asistent Přirojecké fakulty připravil si, když to vypadalo, že začne snášet, připravil si na fakultě ve Vničné, mimochodem byl to ve Selovský, abych vás teda nenapínal, ale ještě v době, kdy dělal asistenta, to je někdy začátek 50., konec 40., začátek 50. let. Tak si připravil umělou líheň, asi pro tři nebo pro čtyři vejce, pštorsice snesla postupně tři vejce, to tam uchovávali v zoologické zahradě, ve Selovský najel, tak říkal, odvez všetky vejce, to je pěkná hrouda, odvez všetky na do Vničný. To tam nedal do ty svý líhně, vyseděl je a nic netušil, nic nevěděl, samozřejmě, i když ve Selovský jedinej náš člověk, který študoval u Konrada Lorence a měl to tušit, ale aspoň sám říkal, že prostě se na tohle duševně nepřipravil. A když se vylíhli, začali vylíhávat ty pštrosi, ta pštrosáčata, tak u toho byl. Takže co viděli pštrosi? Prvního viděli ve Selovskýho a od té doby se jich nezbavil. Kam šel, tam tři pštrosi za ním, po schodech na fakultě, on nemohl jí přednášet, oni strašně bušili do dveří a řvali, kvákali, když jim utek. On musel furt je nosit sebou a teď tam chodili návštěvy z ministerstva, ale taky cizinci, tak to okamžitě, když někdo měl přijet, tak zahnali ve Selovského s pštrosama do... Už je konec? Ne, ještě ne, cože? To je dobrý, ale jinak řekněte mi vždy, že je konec, jo? Tak už to necháme bejt, ale tady na tomhle vidíte, co to je imprintační období. Existuje jakési krátké období u některých zvířat, ptáků atd., brzo po tom, co se narodějí, kdy adoptujou, teprve dodatečně, své rodiče a jsou ochotní adoptovat kohokoliv a cokoliv. U nejvyšších primátů, nebo ani ne u primátů, u nejvyšších vopic, není to u všech, ale u nejvyšších vopic, a zejména u primátů, a zejména to bylo provedeno na šimpancích, se zjistilo, že toto imprintační období je delší než u jiných zvířat. Zjistilo se to třeba tak, že malá opička byla velmi rychle izolována od své matky a chována v kleci, šlo o šimpance, a pak se to snad udělalo s makakama dokonce, taky já, nevím ještě s kým, kde byly dvě imitované a dost primitivně imitované nápodoby opice ve velikosti matky. Jedna měla zabudovánou flašku s dudlíkem a byla z hrubě opracovaného dřeva, takže to opiče se naučilo chodit pít z dudlíku k této dřevěné matce. A pak tam byla druhá, která neměla žádný dudlík zabudovaný, ale byla v sametu nebo já nevím, či mi pokryly, tak jako neobyčejně pěkně na vomák. A když tu malou opičku vyděsili, tak vždycky běžela se chytit té sametové, i když žrádlo dostávala od té dřevěné. Tam se chodila nažrat, ale prostě ta její matka to byla ta sametová. A tohle to zkoušeli v různých obdobích a ukázalo se, že to implintační období je u té opičky velice rozšířeno a že je schopná takto adaptovat tu matku, pěknou na vomák, dost ještě pozdě, přímou tým za vlastní. No a to vedlo zase k tomu, že se rozpoznalo, ale musím říct, že tady je určitá extrapolace, která těmi zoologi akceptována není, protože oni tak daleko nemají rádi moc chodit, ale ty extrapolace jsou ve filozofii běžné, že to se filozofie naučila od matematiky, a některé extrapolace jsou v představu jedinou metodu jak dospět k řešení nějakého případu, to platí pro filozofii. Taky proto někdy musíme vyhnat některou myšlenku až do extrému, abychom jí domysleli. No a tohle je ten případ, zdá se, že u lidí ta implintační doba je neobyčejně prodloužená, to je přinejmenším na dobu takových 16-18 let, možná dříve by to bylo kratší, a u některých lidí, a tady je problém, nebyly statistiky, ještě nebyly připraveny, ale u některých lidí ta implintační období trvá celý život. A to jsou ty případy starců, který jsou duševně naprosto svěží a schopní se ještě ve vysokém stáří učit novým věcem. Zatímco asi většina lidí zatím je hotová ve svých 22 letech a co se naučili, to se naučili a pak už s nima nic nehne a jsou neprůstřelní. Čili to je doklad toho, jak i lidský rot je ještě ve vývoji. Ty jsme zcela zabrousili někam jinam, ale myslím, že vám to nemůže být na škodu tohle vědět. Máme ještě čas? Tak, ještě výborně. A proč jsem to vlastně vykládal? Máte někdo v paměti, proč jsem začal? Výborně, správně, děkuji. Jedna přijímá z mějšku a jednak zkusmo je rozvrhuje sám. Čili ten nejlegitimnější způsob, jak člověk integruje své myšlení, je, že je integruje na zkoušku. Ta integrace myšlení není jenom v tom, že integrujete všechno své myšlení, ale vy musíte i jednotlivé fáze, jednotlivé akty vědomí integrovat. A třeba to, že volíte nějaký pojem, to je vlastně jakýsi program. To je rozvrch. Každý pojem je rozvrch, jak se dá něco myslet. Rádl říká v jednom z posledních svých textů, který vyšel v české mysli, jmenuje se to praktická filozofie, někdy si to zkuste najít, myslím, že to bylo někdy v 1934-1935, možná v 35. roce. To je to poslední věc, kterou Rádl publikoval česopisecky. Jednak si vyřezuje své s emperistickou tradicí, s Lockem a tak podobně, čímž tam ukazuje jisté malé korektury toho, co napsal v Dějinách filozofie. S tím souvisí to je krásné srovnání, kdybyste někdy chtěli dělat práci v souboru filozofie, což se tady asi nedělá, tak by to byla pěkná věc srovnat pojetí Locke v Dějinách filozofie a v tomto příkladu praktická filozofie. A tam on říká, že každý pojem je jakýsi nástroj, který rozvrhujem samozřejmě na vlastní riziko, jako na zkoušku. Nástroj, kterým vykrajujeme z toho chaosu skutečnosti jednotlivé věci. Ta skutečnost představuje pro nás chaos. To je něco, co podraždí každého fenomenologa, protože oni v této otáze přicházejí úplně jinak a poměrn soudu špatně. Já dám narádla, ovšem tak, jak to vyložím, tak to samo se vystavuje kritice fenomenologů, protože oni, no to je jedno, to vám teď nebudu říkat, protože bych to musel všechno předvést, ale já vám ukážu na příkladu, znázorním to, na něčem ovšem, to, jak to znázorním se vystavuje v lice kritice fenomenologů. Takže já to řeknu tak, aby to bylo srozumitelné, ale není to bez vady, není to bez problémů. Tak třeba, jak vypadá naše vidění? To je vůbec nejvýznamnější orgán lidský, v jistém slova smyslu, na kterém se dá všechno ukazovat. My víme, my, co jsme odchováni křesťanstvím, aspoň v tom smyslu, že víme, co znamenalo slyšení pro tu starozákonní tradici proročkou a vůbec tedy hebrejskou, tak víme, že to je potřeba ještě zkontrolovat. Ale neobyčejně důležité je, že oko je vychlípení na mozku. Že to není orgán, který dodatečně byl adaptován na smyslový. Nýbrž ten původně je vlastně kusem mozku, který a dodatečně se stal orgánem. Orgánem kontaktu s něčím venku. Mimochodem je neobyčejně původ. Tohle je rozpoznání poměrně takových 50. let asi, kdy se o tom začalo vědět, mluvit itd. Nicméně Radel napsal knížku, ještě ve své hluboce biologické periodě, napsal knížku Neurechenzentrale Nervensystem, německy. Ve stručnosti vyšla na pokračování v časopisu lékařů českých. Takže když se vybírala zvlášť, tak tak vyšla jako separátek. A tam tohle to, takhle neformuluje, ale ukazuje, že zrakový orgán, on se velice zabýval zrakovým orgánem, i u hmyzů itd., to má celou řadu prací tohoto typu, a ukazuje zrakový orgán, že je úplně jinak morfologicky založen než ty ostatní orgány. Že zejména než mat, chuť, či. Ten sluch tam nechává stranu, tam je to trošku nejasné. Ukazuje se, že se sluchem je to dost podobně jako se zrakem, jenomže sluch nemusel být aranžován, ten sluchový orgán musel být aranžován, takže by se vychlípil kus mozku ven z ucha, a nejbrž stačilo tam opatřit tím kladívkem, kovadlinkou itd. a tou plánou itd. a na to reagovat. Tam je ta věc komplikovanější, tohoto typu. Ale u oka je to naprosto jasné. A teď, jak vlastně vypadá naše vidění? To víme zase ze zkoušek s objektívy, s optikou, s tím jak fotografický aparát itd. Vlastně fotografování je napodobení toho, co se děje v našem oku. My víme tedy, že to, co vidíme, vlastně nevidíme. Že my vlastně jenom přijímáme jednotlivé vzouchy, které vznikají dopadem určitého množství fotónů na naší sítnici. Naše sítnice je složena z jednotlivých buňek. Každá buňka je jenom maličká a dopadne na ní jenom částek fotónů, které jsou soustředěny tou čočkou, která je na okrajinách, v tom nejextrémnějším místě našeho oka, v podobě rohovky a důhovky, která funguje jako clona. Vstup do oka funguje přesně tak, jako v té kameře obskůře, jak se kdyžsi tím začínal, funguje jako ten bod, který propíchnete. Takže paprsky, které jdou jinak, než je zapotřebí, neproniknou. A proniknou tam přesně jenom ty, které spojí určité místa na věci zobrazované s tím stínítkem vzadu. Takže tam vznikne ten obraz stranově a výškově převrácený. To též vzniká na naší sítnici, takže jednotlivé buňky jsou podrážděny jednotlivými skupinami fotónů, které na ně dopadnou. A tohle je šílenej chaos. Každá buňka má jiné informace. A to někdo musí srovnat. To srovnává náš nervový systém, jednak bezprostředně řada ganglí tam už dává něco dohromady, informace jistého okrsku těch buňek na sítnici a potom se to ještě nějakým způsobem integruje dál. Naše vědomí do toho ještě vůbec nevstupuje a poněvadž víme, že takhle jsou schopní vidět zvířata, ptáci atd. a nepotřebují tam do toho nějaké přemýšlení. A tam už dochází k té integritě. Čili tady najednou se ukazuje, že ta tendence k integraci je čímsi, co předchází samovědomí, co předchází myšlení. A už to tam je. A my ovšem, když si uvědomujeme, co vidíme, tak jsme schopni svým vědomím zasahovat až na tu sítnici. To je taková věc. Empiristi a sensualisti si představovali, že myšlení jenom pracuje s těmi informacemi, které dostává od smyslových orgánů. A vymysleli si takový ty atomy vnímání, tj. věmy nebo imprese a takovýchhle. A pak s tím, jak si chtěli v nějak pracovat. Ale ono to vůbec takhle není. Především jednotlivé věmy neexistují, nějaké ty prvky, ale vždycky už to někde po cestě je integrováno do větších celků. A kromě toho my ve svém vědomí a ze svého vědomí a pomocí svého vědomí jsme schopni proníkat až do těch smyslových orgánů a způsobovat, že vidíme něco, co by normálně unikalo pozornosti. Že soustředujeme pozornost toho smyslového orgánu takovým způsobem, jak on by sám nikdy tu pozornost svou soustředit nemohl. Takovým krajním případem je, že jednak naše oko je nedokonalé ve souhraní třeba s tím klánětém ostřížem a podobně. Že nevidíme z kilometrové výšky myš na poli. To bylo učenávě s dokoncáním dalekohledem bychom to pořádně možná nebyli schopni vidět. Tím spíše rozdíly barvy a tak dále. To by nám zaníkalo. Ale naproti tomu my jsme schopni se soustředit na hvězdnou oblohu, což žádný znižata nedělají, pozorovat jednotlivé hvězdy a dokonce jsme schopni pozorovat tak nesmírně vzdálené objekty, které jenom připomínají hvězdy tak trošku, ale vlastně to hvězdy nejsou a jsou to obrovské super galaxie nebo začínající galaxie, ty tzv. quasi stellar objects, čili quasary, které jsou v řadě případů tak škana o kraj toho našeho vesmíru. Strašně vzdálené a tak dále. A my jsme schopni rozpoznat od jiných proč a jsme schopni je vidět v dalekou hledu samozřejmě, ale proč zrovna na ně se soustředíme. Takovej hvězd všude a my se soustředíme na těch pár kvasarů, teď už pár desítek kvasarů. My jsme schopni ovlivňovat své vidění svým věděním. Čili to pronikáš do těch smyslů, do toho smyslového vnímání. Tak tohle to ukazuje, že si za prvé ta tendence integraci, že daleko předchází vůbec integritu myšlenkovou a že je vlastně jenom dovedena na té úrovni vědomí a myšlení na vyšší úroveň, ale zakládaná je daleko dříve. Takže my nemůžeme mluvit o integrování myšlení tak, že by se tady nějak vymýšlel nějaký základ. To je prvé. Ono to funguje nějak samo. A bez té integrace to nemůže vůbec být všechno. A my vlastně jenom to zdokonalujeme, když chceme integrovat myšlení. A za druhé, myšlení původně, nebo vědomí původně je odplývání nebo uplývání, chaotické uplývání představ nebo duševních stavů. A to není vlastně myšlení. To je něco, co jenom doprovází to, co se děje. Myšlení vzniká teprve tam, kde se ustavuje jakýsi řád v tom myšlení. A ten řád se ustavuje na zdařbůch, z kouškou. A jedni lidé to předávají jiným. Starší, mladší. Takhle nějak vzniká lidská společnost, že ten, kdo je mimo ní, není schopen se vyrovnat těm, kteří jsou v tom prodlouženém impritačním období schopni přijímat ty zkušenosti těch dřívějších generací. A tohle trvá strašně dlouhou dobu, než přijde ten řadský zázrak, kdy se začne to myšlení spouhého vyprávění z narrativní podoby té integrity, nebo integrace, se začne přesouvat na úplně nový způsob integrace, totiž pojmové. A v tom případě ten pojem skutečně je jakýmsi pokusem, jak myšlenkově uchopit to, co jsme už předtím byli schopni uchopit, nějak od přírody. To je pes, když vidí kočku, tak on opravdu vidí kočku. On nepotřebuje, abychom ho poučovali, jak má pracovat se svou sítnicí a jak má jednotlivé informace, jednotlivých buněk a tak dávat dohromady, aby z toho nakonec ve svém vědomí nějak měl jakousi kočku. Když fakticky on tu kočku nevidí samozřejmě, ta kočka je někde daleko. To, co vidí, to jsou ty fotóny, které z povrchu kočky se odrážejí původem ze slunce a odrážejí se a jemu náhodou z té miliády fotónů mu některý padnou do oka. A on je schopen na základě toho vidět kočku. To, čemu my říkáme vidět kočku. De facto je to obrovský komplikovaným způsobem zpracovaná hromada informací. To není vidění vlastně. My tomu říkáme vidění. Každý fenomenolog, kdyby tady byl přítomen, tak by skákal metr dvacet samozřejmě. Ale já si myslím, že to je takhle správně. I když to je výklad, který provádí moderní věda, proti které se právě Husser staví a říká jen žádné konstrukce. Jako metodu to můžeme přijmout. Ale v zásadě takhle to je s tím viděním. S tím se nehne. Takže, když se vrátíme k tomu Mírkovu příkladu, nebo k té myšlence. Je to tak, že my vlastně tím, že zkusmo, rozvrhujeme pojem, to je způsob, jak myslit nějakou skutečnost. No tak buď uspějeme, nebo ne. Já vám řeknu ještě poslední věc. Určitý předsude, který přežívá ve filozofii do dnes, bohužel u řady lidí, kteří se s tím vysloveně nezabývají. Ty, co si s tím zabývají profesionálně, tak už snad to nemůžou. Ale z řada lidí to říká jako samozřejmost a nemají to dost prověřené z té nejnovější literatury. Ale zkušeností lidského odporu je ta představa, že naše pojmy vznikají jakousi abstrakcí zvěmu. Že vnímáme od dětství spoustu různých koček a psů a tak dále. No a že na základě té zkušenosti s mnoha psy, tak začne dítě říkat hav. Po nazve si to nějak, vytvoří si jakýsi obraz ideálního hav a už je schopno to dítě rozpoznat, že tohle je hav a tamto je měl. Ale ono to tak vůbec není. A budete mít příležitost, někteří z vás už máte, a jiní budete mít příležitost sledovat, jak se vlastně děti chovají. A já to měl doma taky možnost sledovat a zjistil jsem, že to je úplně všechno jinak. Že zaprvé ty děti jsou schopný si své pojmy rozvrhovat po svém a že to taky dělají. A že nejsou jenom popice, že to přijímají od těch dospělejch. Takže třeba jedna z mých dcer začala říkat hav všemu živému, přesně řečou všemu, co se hejbalo. Takže hav byla slepice, hav byl pes, hav byla kočka, ale hav bylo taky letadlo, který letělo prdečky. To dítě není schopný to rozlišovat, ale to je hav. Ale neřeklo stromu hav, to ne, to se muselo hejbat. A moucha byla taky hav. Čili já jsem k svému úžasu zjistil, že dítě si ustavuje pojmy tak široké, tak ohromně abstraktní samo, a že teprve ten styk s dospělými lidmi to dítě donudí dodatečně rozlišovat ta jednotlivá hav na nějaká subhav. Ale že na začátku to dítě si člení ten svět právě pomocí nesmírných abstrakcí, které jsou ovšem nikoli na základě zkušenosti rozvrhovány jakýmsi odbíráním jednotlivých detailů a schromáždování toho společného. Ony už jsou rozvrženy a pak se zkouší, jestli odpovídají nebo ne a jsou upravovány, jsou zaměňovány za jiné. Takhle myslíme. Pochopitelně, že to takhle nevypadalo vždycky. To vypadá u dětí, které se narodili v té evropské tradici. Prosím. Pojem nebo nazvání, třeba ten hav, co zvykne podle jedné věci, potom si to rozšiří nás? Ano, jenomže ta věc tím dítětem není brána jako věc. Míl byš právě jako to hav abstraktní. To my víme, že to je tato věc. Ale jak to, když vidí psa a pak řekne letadlo hav? To znamená, že toho psa neviděla docela jasně jako psa. Míl byš jenom jako hav? To my víme, že to vzniklo z nějaké věci. Jenomže jak to dítě tu věc ví, jak ji chápe jako hav? A do toho hav se pak vejde ta slepice a ta moucha a to letadlo? Musím se na to poját z hlediska, dítě to není, co my o tom víme. A to dítě třeba dodatečně začíná rozlišovat mezi tím, co letí a není živý a co letí a je živý. A tak dále. To dítě je schopno nejdřív rozpoznávat to, co je živý a co se hejbe. To všem je všechno. Například žába nevidí mouchu, pokud se nepohne. Ta žába vidí teprve tu mouchu, když se pohne. Žába není schopna rozpoznat mouchu, když někde sedí. A on je těsně u ní a jenom stačí vyplivnout, hodit ten jazyk a spolknout. Dokud se ta moucha nehne, tak žába ji nevidí. To tež platí. Já vychovával své dcery tak, že by měly mít dobré vztahy k přírodě, tak jsme doma měli spoustu zvěře všelijaké. Malé lišky a lasičku a všechno. A mimo jiné jsme měli taky mloka. A to je obrovský problém a varuju vás, na to je třeba se připravit, anebo teda vědět, co se s tím dá dělat. Mlok v zimě spí a nežere. To má svůj hluboký důvod, protože není co žrát. A když si ho člověk nechá přes zimu, tak on hned neusne v teplé. On je živej furt a chce žrát. A teď nevíte co? Ještě dopod zima se dají najít takový ty, on nejradši má takový ty plže, bez spořádky, že jo? Žížaly a takový věci. Najděte v zimě, když mrzne, nebo když je to všechno zalezlé strašně, to nenajdete. No a tak jsem zkoušel krmit mloka přes zimu kousky nakrájeného syrového masa. No jenom, že tomuto tam dáte a on to nesežere, on to musí líst. Takže já jsem musel vymyslet tento trik, že jsem za malou nitku uvázel konec nakrájeného takového kousku masa, aby to vypadalo jako žížala. A teď jsem s tím takhle potahoval, aby se to trošku hnulo. A milej mlok, teď se to hnulo, a už to má v sobě. A to muselo být přivázané tak, aby to nespolky s tou nítí, že jo? Aby to vyklouzlo s tý nítě. Dokud se to nehne, on to nevidí. Když se to hne, tak to zase nerozpozná od žížaly. Klidně z blajsku z masa. A šlo mu to k druhu. Přežil a na jeře šel do přírody. Tenkrát ještě to nebylo tak, že by to bylo trestný. Dneska tohle to už nedělejte, to je trestný. I když to přežije, tak vzít domů knoka je trestné. To jsou vysoký pokuty na to. Aspoň na Slovensku, ano, a snad už u nás taky. Ale tím chci říct, že ty smyslové orgány jsou docela zvláštní. Tam musí k tomu přijít ještě nějakej moment, nějakej motív, který využije toho, co ty smysly dávají k dispozici. Fakticky ta žába přece musí vidět tu mouchu stejně, když se hejbe, jako když se nehejbe. Ten mlok musí vidět ten kousek masa stejně tak, když se nehejbe, jako nehejbe. Život to nevidí. Co to je? Ten smyslovej orgán mu to musí podávat naprosto stejně. Ale on to nebere. Toto je naše vnímání. Prostě tam přichází jakási integrující schopnost, která se netýká jenom integrity toho vnímaného předmětu, ale ta se týká integrity toho celkového přístupu, té akce. Když pro následuje Shell má svou kořist, tak má celý akční systém na to vypracovaný nějak. Zčásti instinktivní, ale zčásti na základě zkušenosti. Proto se malá koťata musí naučit ty myši chytat. A to se naučejí jedině od kočky starý. My jsme doma měli kocoura, kterýho jsme, když vemete malé kotě od kočky hodně brzo, a ještě to dokrmujete dudlíkem, a to kotě vás vlastně imprintuje tak trochu za své rodiče. Ale ono to vlastně není rodiče, tam je to něco jiného než imprintace. To je tam vlastně vzdomácný, domestik, konec. Už je? Ano. Čili když vzdomácníte to zvíře, tak ono je potom takové přítulnější. Kočka se začne chovat jako pes, když jí vemete brzo. No ale tím pádem se nic od kočky nenaučí. My jsme doma měli lasičku a já jsem si pro ní přines radu myší. Lasička potřebuje jednu myš denně sežrat. No a pažlasička byla taky vzatá z hnízda předčasně, tak neuměla zabíjet myši. Takže já jsem v jedný pixle přines lasičku a pět myší. A pak jsem říkal, máme doma kocoura, no tak kocour chytne myš, já vypustím myš před kocoura, ten ji chytne, zakousne, já mu ji vemu a dám lasičce. To nefungovalo, pač. Kocour očuchával bílou myš, ona byla bílá, to nikdy neviděl. Za druhý, ona mu panáčkova neutíkala. Ona mu panáčkova před čumákem, on nevěděl, co s níma dělat. Takže jsem musel zabíjet myši každej den. Takže pokračování příště a promiňte, že jsem zapomněl ten...
s2.flac
====================
které je takto zkráceno, způsobuje jistý zmatek matičce přírodě. Tak blbě řečeno. Protože vyšší zvířata nejsou vybavena jenom instinkty, tím naprogramováním reakcí, ale mají jakési krátké imprintační období, kde rozhodujícím momentem není to, co si přináší ten jedinec ve svých instinktech a naprogramovaných reakcích sebou, nýbrž s čím se setká. A tady víte, že třeba pokud pocházíte někteří z venkova, že je běžným zvykem, že třeba když si chtějí v nějakém ospořádství malém, nebo mají malou záhrádku a tak dále, chtějí si vypěstovat pár kachen, tak si koupějí kachní vejce a strčejí to slepici k těm vejcím a ta slepice vysedí kachňata. Ta kachňata pak chodí za tou slepicí, jako kdyby to byla kachna, a to proto, že ta slepice je tou první bytostí, kterou viděli, když vylezli z toho vejcete. Nicméně se chovají podle instinktů také, takže když ta slepice jde po dvoře a vyjde třeba kousek ven a tam je třeba rybníček, tak ta kachňata v turánu prostě jsou ve vodě a slepice se může zbláznit, protože nechápe, co se děje, bojí se o ně, nemůže za ní mát dovody, kuřata má u sebe, ale kachňata má tam, ona je taky přijala za svý a teď se děje něco hrozného. Teď vám ještě řeknu, vlastně bych to měl zkrátit, ale když už jsme u toho stojí, za to Pražská zoologická zahrada měla jednu pštorsici, která vždycky snesla vejce a neseděla na nich. I jeden asistent Přirojecké fakulty připravil si, když to vypadalo, že začne snášet, připravil si na fakultě ve Vničné, mimochodem byl to ve Selovský, abych vás teda nenapínal, ale ještě v době, kdy dělal asistenta, to je někdy začátek 50., konec 40., začátek 50. let. Tak si připravil umělou líheň, asi pro tři nebo pro čtyři vejce, pštorsice snesla postupně tři vejce, to tam uchovávali v zoologické zahradě, ve Selovský najel, tak říkal, odvez všetky vejce, to je pěkná hrouda, odvez všetky na do Vničný. To tam nedal do ty svý líhně, vyseděl je a nic netušil, nic nevěděl, samozřejmě, i když ve Selovský jedinej náš člověk, který študoval u Konrada Lorence a měl to tušit, ale aspoň sám říkal, že prostě se na tohle duševně nepřipravil. A když se vylíhli, začali vylíhávat ty pštrosi, ta pštrosáčata, tak u toho byl. Takže co viděli pštrosi? Prvního viděli ve Selovskýho a od té doby se jich nezbavil. Kam šel, tam tři pštrosi za ním, po schodech na fakultě, on nemohl jí přednášet, oni strašně bušili do dveří a řvali, kvákali, když jim utek. On musel furt je nosit sebou a teď tam chodili návštěvy z ministerstva, ale taky cizinci, tak to okamžitě, když někdo měl přijet, tak zahnali ve Selovského s pštrosama do... Už je konec? Ne, ještě ne, cože? To je dobrý, ale jinak řekněte mi vždy, že je konec, jo? Tak už to necháme bejt, ale tady na tomhle vidíte, co to je imprintační období. Existuje jakési krátké období u některých zvířat, ptáků atd., brzo po tom, co se narodějí, kdy adoptujou, teprve dodatečně, své rodiče a jsou ochotní adoptovat kohokoliv a cokoliv. U nejvyšších primátů, nebo ani ne u primátů, u nejvyšších vopic, není to u všech, ale u nejvyšších vopic, a zejména u primátů, a zejména to bylo provedeno na šimpancích, se zjistilo, že toto imprintační období je delší než u jiných zvířat. Zjistilo se to třeba tak, že malá opička byla velmi rychle izolována od své matky a chována v kleci, šlo o šimpance, a pak se to snad udělalo s makakama dokonce, taky já, nevím ještě s kým, kde byly dvě imitované a dost primitivně imitované nápodoby opice ve velikosti matky. Jedna měla zabudovánou flašku s dudlíkem a byla z hrubě opracovaného dřeva, takže to opiče se naučilo chodit pít z dudlíku k této dřevěné matce. A pak tam byla druhá, která neměla žádný dudlík zabudovaný, ale byla v sametu nebo já nevím, či mi pokryly, tak jako neobyčejně pěkně na vomák. A když tu malou opičku vyděsili, tak vždycky běžela se chytit té sametové, i když žrádlo dostávala od té dřevěné. Tam se chodila nažrat, ale prostě ta její matka to byla ta sametová. A tohle to zkoušeli v různých obdobích a ukázalo se, že to implintační období je u té opičky velice rozšířeno a že je schopná takto adaptovat tu matku, pěknou na vomák, dost ještě pozdě, přímou tým za vlastní. No a to vedlo zase k tomu, že se rozpoznalo, ale musím říct, že tady je určitá extrapolace, která těmi zoologi akceptována není, protože oni tak daleko nemají rádi moc chodit, ale ty extrapolace jsou ve filozofii běžné, že to se filozofie naučila od matematiky, a některé extrapolace jsou v představu jedinou metodu jak dospět k řešení nějakého případu, to platí pro filozofii. Taky proto někdy musíme vyhnat některou myšlenku až do extrému, abychom jí domysleli. No a tohle je ten případ, zdá se, že u lidí ta implintační doba je neobyčejně prodloužená, to je přinejmenším na dobu takových 16-18 let, možná dříve by to bylo kratší, a u některých lidí, a tady je problém, nebyly statistiky, ještě nebyly připraveny, ale u některých lidí ta implintační období trvá celý život. A to jsou ty případy starců, který jsou duševně naprosto svěží a schopní se ještě ve vysokém stáří učit novým věcem. Zatímco asi většina lidí zatím je hotová ve svých 22 letech a co se naučili, to se naučili a pak už s nima nic nehne a jsou neprůstřelní. Čili to je doklad toho, jak i lidský rot je ještě ve vývoji. Ty jsme zcela zabrousili někam jinam, ale myslím, že vám to nemůže být na škodu tohle vědět. Máme ještě čas? Tak, ještě výborně. A proč jsem to vlastně vykládal? Máte někdo v paměti, proč jsem začal? Výborně, správně, děkuji. Jedna přijímá z mějšku a jednak zkusmo je rozvrhuje sám. Čili ten nejlegitimnější způsob, jak člověk integruje své myšlení, je, že je integruje na zkoušku. Ta integrace myšlení není jenom v tom, že integrujete všechno své myšlení, ale vy musíte i jednotlivé fáze, jednotlivé akty vědomí integrovat. A třeba to, že volíte nějaký pojem, to je vlastně jakýsi program. To je rozvrch. Každý pojem je rozvrch, jak se dá něco myslet. Rádl říká v jednom z posledních svých textů, který vyšel v české mysli, jmenuje se to praktická filozofie, někdy si to zkuste najít, myslím, že to bylo někdy v 1934-1935, možná v 35. roce. To je to poslední věc, kterou Rádl publikoval česopisecky. Jednak si vyřezuje své s emperistickou tradicí, s Lockem a tak podobně, čímž tam ukazuje jisté malé korektury toho, co napsal v Dějinách filozofie. S tím souvisí to je krásné srovnání, kdybyste někdy chtěli dělat práci v souboru filozofie, což se tady asi nedělá, tak by to byla pěkná věc srovnat pojetí Locke v Dějinách filozofie a v tomto příkladu praktická filozofie. A tam on říká, že každý pojem je jakýsi nástroj, který rozvrhujem samozřejmě na vlastní riziko, jako na zkoušku. Nástroj, kterým vykrajujeme z toho chaosu skutečnosti jednotlivé věci. Ta skutečnost představuje pro nás chaos. To je něco, co podraždí každého fenomenologa, protože oni v této otáze přicházejí úplně jinak a poměrn soudu špatně. Já dám narádla, ovšem tak, jak to vyložím, tak to samo se vystavuje kritice fenomenologů, protože oni, no to je jedno, to vám teď nebudu říkat, protože bych to musel všechno předvést, ale já vám ukážu na příkladu, znázorním to, na něčem ovšem, to, jak to znázorním se vystavuje v lice kritice fenomenologů. Takže já to řeknu tak, aby to bylo srozumitelné, ale není to bez vady, není to bez problémů. Tak třeba, jak vypadá naše vidění? To je vůbec nejvýznamnější orgán lidský, v jistém slova smyslu, na kterém se dá všechno ukazovat. My víme, my, co jsme odchováni křesťanstvím, aspoň v tom smyslu, že víme, co znamenalo slyšení pro tu starozákonní tradici proročkou a vůbec tedy hebrejskou, tak víme, že to je potřeba ještě zkontrolovat. Ale neobyčejně důležité je, že oko je vychlípení na mozku. Že to není orgán, který dodatečně byl adaptován na smyslový. Nýbrž ten původně je vlastně kusem mozku, který a dodatečně se stal orgánem. Orgánem kontaktu s něčím venku. Mimochodem je neobyčejně původ. Tohle je rozpoznání poměrně takových 50. let asi, kdy se o tom začalo vědět, mluvit itd. Nicméně Radel napsal knížku, ještě ve své hluboce biologické periodě, napsal knížku Neurechenzentrale Nervensystem, německy. Ve stručnosti vyšla na pokračování v časopisu lékařů českých. Takže když se vybírala zvlášť, tak tak vyšla jako separátek. A tam tohle to, takhle neformuluje, ale ukazuje, že zrakový orgán, on se velice zabýval zrakovým orgánem, i u hmyzů itd., to má celou řadu prací tohoto typu, a ukazuje zrakový orgán, že je úplně jinak morfologicky založen než ty ostatní orgány. Že zejména než mat, chuť, či. Ten sluch tam nechává stranu, tam je to trošku nejasné. Ukazuje se, že se sluchem je to dost podobně jako se zrakem, jenomže sluch nemusel být aranžován, ten sluchový orgán musel být aranžován, takže by se vychlípil kus mozku ven z ucha, a nejbrž stačilo tam opatřit tím kladívkem, kovadlinkou itd. a tou plánou itd. a na to reagovat. Tam je ta věc komplikovanější, tohoto typu. Ale u oka je to naprosto jasné. A teď, jak vlastně vypadá naše vidění? To víme zase ze zkoušek s objektívy, s optikou, s tím jak fotografický aparát itd. Vlastně fotografování je napodobení toho, co se děje v našem oku. My víme tedy, že to, co vidíme, vlastně nevidíme. Že my vlastně jenom přijímáme jednotlivé vzouchy, které vznikají dopadem určitého množství fotónů na naší sítnici. Naše sítnice je složena z jednotlivých buňek. Každá buňka je jenom maličká a dopadne na ní jenom částek fotónů, které jsou soustředěny tou čočkou, která je na okrajinách, v tom nejextrémnějším místě našeho oka, v podobě rohovky a důhovky, která funguje jako clona. Vstup do oka funguje přesně tak, jako v té kameře obskůře, jak se kdyžsi tím začínal, funguje jako ten bod, který propíchnete. Takže paprsky, které jdou jinak, než je zapotřebí, neproniknou. A proniknou tam přesně jenom ty, které spojí určité místa na věci zobrazované s tím stínítkem vzadu. Takže tam vznikne ten obraz stranově a výškově převrácený. To též vzniká na naší sítnici, takže jednotlivé buňky jsou podrážděny jednotlivými skupinami fotónů, které na ně dopadnou. A tohle je šílenej chaos. Každá buňka má jiné informace. A to někdo musí srovnat. To srovnává náš nervový systém, jednak bezprostředně řada ganglí tam už dává něco dohromady, informace jistého okrsku těch buňek na sítnici a potom se to ještě nějakým způsobem integruje dál. Naše vědomí do toho ještě vůbec nevstupuje a poněvadž víme, že takhle jsou schopní vidět zvířata, ptáci atd. a nepotřebují tam do toho nějaké přemýšlení. A tam už dochází k té integritě. Čili tady najednou se ukazuje, že ta tendence k integraci je čímsi, co předchází samovědomí, co předchází myšlení. A už to tam je. A my ovšem, když si uvědomujeme, co vidíme, tak jsme schopni svým vědomím zasahovat až na tu sítnici. To je taková věc. Empiristi a sensualisti si představovali, že myšlení jenom pracuje s těmi informacemi, které dostává od smyslových orgánů. A vymysleli si takový ty atomy vnímání, tj. věmy nebo imprese a takovýchhle. A pak s tím, jak si chtěli v nějak pracovat. Ale ono to vůbec takhle není. Především jednotlivé věmy neexistují, nějaké ty prvky, ale vždycky už to někde po cestě je integrováno do větších celků. A kromě toho my ve svém vědomí a ze svého vědomí a pomocí svého vědomí jsme schopni proníkat až do těch smyslových orgánů a způsobovat, že vidíme něco, co by normálně unikalo pozornosti. Že soustředujeme pozornost toho smyslového orgánu takovým způsobem, jak on by sám nikdy tu pozornost svou soustředit nemohl. Takovým krajním případem je, že jednak naše oko je nedokonalé ve souhraní třeba s tím klánětém ostřížem a podobně. Že nevidíme z kilometrové výšky myš na poli. To bylo učenávě s dokoncáním dalekohledem bychom to pořádně možná nebyli schopni vidět. Tím spíše rozdíly barvy a tak dále. To by nám zaníkalo. Ale naproti tomu my jsme schopni se soustředit na hvězdnou oblohu, což žádný znižata nedělají, pozorovat jednotlivé hvězdy a dokonce jsme schopni pozorovat tak nesmírně vzdálené objekty, které jenom připomínají hvězdy tak trošku, ale vlastně to hvězdy nejsou a jsou to obrovské super galaxie nebo začínající galaxie, ty tzv. quasi stellar objects, čili quasary, které jsou v řadě případů tak škana o kraj toho našeho vesmíru. Strašně vzdálené a tak dále. A my jsme schopni rozpoznat od jiných proč a jsme schopni je vidět v dalekou hledu samozřejmě, ale proč zrovna na ně se soustředíme. Takovej hvězd všude a my se soustředíme na těch pár kvasarů, teď už pár desítek kvasarů. My jsme schopni ovlivňovat své vidění svým věděním. Čili to pronikáš do těch smyslů, do toho smyslového vnímání. Tak tohle to ukazuje, že si za prvé ta tendence integraci, že daleko předchází vůbec integritu myšlenkovou a že je vlastně jenom dovedena na té úrovni vědomí a myšlení na vyšší úroveň, ale zakládaná je daleko dříve. Takže my nemůžeme mluvit o integrování myšlení tak, že by se tady nějak vymýšlel nějaký základ. To je prvé. Ono to funguje nějak samo. A bez té integrace to nemůže vůbec být všechno. A my vlastně jenom to zdokonalujeme, když chceme integrovat myšlení. A za druhé, myšlení původně, nebo vědomí původně je odplývání nebo uplývání, chaotické uplývání představ nebo duševních stavů. A to není vlastně myšlení. To je něco, co jenom doprovází to, co se děje. Myšlení vzniká teprve tam, kde se ustavuje jakýsi řád v tom myšlení. A ten řád se ustavuje na zdařbůch, z kouškou. A jedni lidé to předávají jiným. Starší, mladší. Takhle nějak vzniká lidská společnost, že ten, kdo je mimo ní, není schopen se vyrovnat těm, kteří jsou v tom prodlouženém impritačním období schopni přijímat ty zkušenosti těch dřívějších generací. A tohle trvá strašně dlouhou dobu, než přijde ten řadský zázrak, kdy se začne to myšlení spouhého vyprávění z narrativní podoby té integrity, nebo integrace, se začne přesouvat na úplně nový způsob integrace, totiž pojmové. A v tom případě ten pojem skutečně je jakýmsi pokusem, jak myšlenkově uchopit to, co jsme už předtím byli schopni uchopit, nějak od přírody. To je pes, když vidí kočku, tak on opravdu vidí kočku. On nepotřebuje, abychom ho poučovali, jak má pracovat se svou sítnicí a jak má jednotlivé informace, jednotlivých buněk a tak dávat dohromady, aby z toho nakonec ve svém vědomí nějak měl jakousi kočku. Když fakticky on tu kočku nevidí samozřejmě, ta kočka je někde daleko. To, co vidí, to jsou ty fotóny, které z povrchu kočky se odrážejí původem ze slunce a odrážejí se a jemu náhodou z té miliády fotónů mu některý padnou do oka. A on je schopen na základě toho vidět kočku. To, čemu my říkáme vidět kočku. De facto je to obrovský komplikovaným způsobem zpracovaná hromada informací. To není vidění vlastně. My tomu říkáme vidění. Každý fenomenolog, kdyby tady byl přítomen, tak by skákal metr dvacet samozřejmě. Ale já si myslím, že to je takhle správně. I když to je výklad, který provádí moderní věda, proti které se právě Husser staví a říká jen žádné konstrukce. Jako metodu to můžeme přijmout. Ale v zásadě takhle to je s tím viděním. S tím se nehne. Takže, když se vrátíme k tomu Mírkovu příkladu, nebo k té myšlence. Je to tak, že my vlastně tím, že zkusmo, rozvrhujeme pojem, to je způsob, jak myslit nějakou skutečnost. No tak buď uspějeme, nebo ne. Já vám řeknu ještě poslední věc. Určitý předsude, který přežívá ve filozofii do dnes, bohužel u řady lidí, kteří se s tím vysloveně nezabývají. Ty, co si s tím zabývají profesionálně, tak už snad to nemůžou. Ale z řada lidí to říká jako samozřejmost a nemají to dost prověřené z té nejnovější literatury. Ale zkušeností lidského odporu je ta představa, že naše pojmy vznikají jakousi abstrakcí zvěmu. Že vnímáme od dětství spoustu různých koček a psů a tak dále. No a že na základě té zkušenosti s mnoha psy, tak začne dítě říkat hav. Po nazve si to nějak, vytvoří si jakýsi obraz ideálního hav a už je schopno to dítě rozpoznat, že tohle je hav a tamto je měl. Ale ono to tak vůbec není. A budete mít příležitost, někteří z vás už máte, a jiní budete mít příležitost sledovat, jak se vlastně děti chovají. A já to měl doma taky možnost sledovat a zjistil jsem, že to je úplně všechno jinak. Že zaprvé ty děti jsou schopný si své pojmy rozvrhovat po svém a že to taky dělají. A že nejsou jenom popice, že to přijímají od těch dospělejch. Takže třeba jedna z mých dcer začala říkat hav všemu živému, přesně řečou všemu, co se hejbalo. Takže hav byla slepice, hav byl pes, hav byla kočka, ale hav bylo taky letadlo, který letělo prdečky. To dítě není schopný to rozlišovat, ale to je hav. Ale neřeklo stromu hav, to ne, to se muselo hejbat. A moucha byla taky hav. Čili já jsem k svému úžasu zjistil, že dítě si ustavuje pojmy tak široké, tak ohromně abstraktní samo, a že teprve ten styk s dospělými lidmi to dítě donudí dodatečně rozlišovat ta jednotlivá hav na nějaká subhav. Ale že na začátku to dítě si člení ten svět právě pomocí nesmírných abstrakcí, které jsou ovšem nikoli na základě zkušenosti rozvrhovány jakýmsi odbíráním jednotlivých detailů a schromáždování toho společného. Ony už jsou rozvrženy a pak se zkouší, jestli odpovídají nebo ne a jsou upravovány, jsou zaměňovány za jiné. Takhle myslíme. Pochopitelně, že to takhle nevypadalo vždycky. To vypadá u dětí, které se narodili v té evropské tradici. Prosím. Pojem nebo nazvání, třeba ten hav, co zvykne podle jedné věci, potom si to rozšiří nás? Ano, jenomže ta věc tím dítětem není brána jako věc. Míl byš právě jako to hav abstraktní. To my víme, že to je tato věc. Ale jak to, když vidí psa a pak řekne letadlo hav? To znamená, že toho psa neviděla docela jasně jako psa. Míl byš jenom jako hav? To my víme, že to vzniklo z nějaké věci. Jenomže jak to dítě tu věc ví, jak ji chápe jako hav? A do toho hav se pak vejde ta slepice a ta moucha a to letadlo? Musím se na to poját z hlediska, dítě to není, co my o tom víme. A to dítě třeba dodatečně začíná rozlišovat mezi tím, co letí a není živý a co letí a je živý. A tak dále. To dítě je schopno nejdřív rozpoznávat to, co je živý a co se hejbe. To všem je všechno. Například žába nevidí mouchu, pokud se nepohne. Ta žába vidí teprve tu mouchu, když se pohne. Žába není schopna rozpoznat mouchu, když někde sedí. A on je těsně u ní a jenom stačí vyplivnout, hodit ten jazyk a spolknout. Dokud se ta moucha nehne, tak žába ji nevidí. To tež platí. Já vychovával své dcery tak, že by měly mít dobré vztahy k přírodě, tak jsme doma měli spoustu zvěře všelijaké. Malé lišky a lasičku a všechno. A mimo jiné jsme měli taky mloka. A to je obrovský problém a varuju vás, na to je třeba se připravit, anebo teda vědět, co se s tím dá dělat. Mlok v zimě spí a nežere. To má svůj hluboký důvod, protože není co žrát. A když si ho člověk nechá přes zimu, tak on hned neusne v teplé. On je živej furt a chce žrát. A teď nevíte co? Ještě dopod zima se dají najít takový ty, on nejradši má takový ty plže, bez spořádky, že jo? Žížaly a takový věci. Najděte v zimě, když mrzne, nebo když je to všechno zalezlé strašně, to nenajdete. No a tak jsem zkoušel krmit mloka přes zimu kousky nakrájeného syrového masa. No jenom, že tomuto tam dáte a on to nesežere, on to musí líst. Takže já jsem musel vymyslet tento trik, že jsem za malou nitku uvázel konec nakrájeného takového kousku masa, aby to vypadalo jako žížala. A teď jsem s tím takhle potahoval, aby se to trošku hnulo. A milej mlok, teď se to hnulo, a už to má v sobě. A to muselo být přivázané tak, aby to nespolky s tou nítí, že jo? Aby to vyklouzlo s tý nítě. Dokud se to nehne, on to nevidí. Když se to hne, tak to zase nerozpozná od žížaly. Klidně z blajsku z masa. A šlo mu to k druhu. Přežil a na jeře šel do přírody. Tenkrát ještě to nebylo tak, že by to bylo trestný. Dneska tohle to už nedělejte, to je trestný. I když to přežije, tak vzít domů knoka je trestné. To jsou vysoký pokuty na to. Aspoň na Slovensku, ano, a snad už u nás taky. Ale tím chci říct, že ty smyslové orgány jsou docela zvláštní. Tam musí k tomu přijít ještě nějakej moment, nějakej motív, který využije toho, co ty smysly dávají k dispozici. Fakticky ta žába přece musí vidět tu mouchu stejně, když se hejbe, jako když se nehejbe. Ten mlok musí vidět ten kousek masa stejně tak, když se nehejbe, jako nehejbe. Život to nevidí. Co to je? Ten smyslovej orgán mu to musí podávat naprosto stejně. Ale on to nebere. Toto je naše vnímání. Prostě tam přichází jakási integrující schopnost, která se netýká jenom integrity toho vnímaného předmětu, ale ta se týká integrity toho celkového přístupu, té akce. Když pro následuje Shell má svou kořist, tak má celý akční systém na to vypracovaný nějak. Zčásti instinktivní, ale zčásti na základě zkušenosti. Proto se malá koťata musí naučit ty myši chytat. A to se naučejí jedině od kočky starý. My jsme doma měli kocoura, kterýho jsme, když vemete malé kotě od kočky hodně brzo, a ještě to dokrmujete dudlíkem, a to kotě vás vlastně imprintuje tak trochu za své rodiče. Ale ono to vlastně není rodiče, tam je to něco jiného než imprintace. To je tam vlastně vzdomácný, domestik, konec. Už je? Ano. Čili když vzdomácníte to zvíře, tak ono je potom takové přítulnější. Kočka se začne chovat jako pes, když jí vemete brzo. No ale tím pádem se nic od kočky nenaučí. My jsme doma měli lasičku a já jsem si pro ní přines radu myší. Lasička potřebuje jednu myš denně sežrat. No a pažlasička byla taky vzatá z hnízda předčasně, tak neuměla zabíjet myši. Takže já jsem v jedný pixle přines lasičku a pět myší. A pak jsem říkal, máme doma kocoura, no tak kocour chytne myš, já vypustím myš před kocoura, ten ji chytne, zakousne, já mu ji vemu a dám lasičce. To nefungovalo, pač. Kocour očuchával bílou myš, ona byla bílá, to nikdy neviděl. Za druhý, ona mu panáčkova neutíkala. Ona mu panáčkova před čumákem, on nevěděl, co s níma dělat. Takže jsem musel zabíjet myši každej den. Takže pokračování příště a promiňte, že jsem zapomněl ten...