Strojový, zatím neredigovaný přepis
ScanImage414.jpg
====================
Milý Láďo,
rád bych Tě požádal o článek. Jak víš, mělo se konat III. Fórum
Charty 77 na téma: "Politická situace a možnosti jejího zlepšení
resp. politický systém čs. společnosti a možnosti jeho překonání.
Jakou úlohu mohou v takovém vývoji sehrát resp. jakou nemohou
sehrát nezávislá sesekupení včetně Charty 77". Na toto téma byly
připraveny 3 referáty na 15-20 minut. Nyní jde o to, udělat Fórum
"korespondenční" kombinované s diskusemi. Protože jeden člověk odmítl
přispět /i když měl původně na Fóru vystoupit/, dovoluji si obrátit
se na Tebe, zda bys nebyl ochoten se na dané téma nějak stručně vy-
jádřit. Další dva přispěvatelé by byli Benda a Šabata. Ovšem polemika
přijde později. Rozsah příspěvku by byl nevelký, z technických dů-
vodů: 3-4 strany strojopisu s tímto řádkováním, max. 5 stran.
Termín: 15. února. Myslíš, že by to šlo? Jsem
t. č. nemocen a dost vázán na postel, mohl bys mi pozitivní nebo ne-
gativní odpověď nějak vzkázat nebo šikovně zatelefonovat?
Děkuji a zdravím.
Petr Uhl
4. 2. 1988
Odevzdáno 16/2 1988 (osobně, Hana)
88/196-200, 207-211, 218-221
ScanImage415.jpg
====================
Mezi hlavní rysy dnešní politické situace v našich společnostech
náleží především chronický stav nejistoty, nestability a krize prak-
ticky ve všech sférách a na všech rovinách společenského života,
přičemž oficiálně se přiznávají jisté poruchy pouze hospodářské
povahy. Značná část všeobecných nejistot je také přímým důsledkem
nejen toho, že se pravda o stavu naší společnosti tají, ale také a
především proto, že tato plná pravda zůstává většinou utajena i samot-
ným úřadům, vládě i stranickému vedení. To vrhá světlo na třetí a-
spekt, totiž na kvalitu a úroveň jak řídících orgánů, tak na kvali-
fikovanost tzv. vedoucí síly, což prakticky znamená nejvyšších orgá-
nů a aparátu strany. Komunistická strana si zajistila ústavně svou
vedoucí roli. Střízlivý pohled na poválečnou historii nám však uka-
zuje, že komunisté skutečně vedli naše národy jen dvakrát. Poprvé
uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných politických
sil z účasti na moci zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do
života celé společnosti, a když pak byla v SSSR zahájena poloviča-
tá očistná politika, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze
všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zfor-
movala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcho-
lilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté vedli společnost po
druhé. Když se pak společnost začala trochu probouzet /většina ob-
čanů začala důvěřovat Dubčekovu vedení teprve pod dojmem tvrdých
kritik zvláště ze strany NDR, PLR a SSSR/, intervence udělala konec plá-
nům i nadějím. Vnucená protireforma ve straně pak vedla opět k to-
mu, že strana přestala společnost vést a soustředila se jen na brz-
dění a potlačování. Poměrně široká důvěra v komunisty hned po vál-
ce /alespoň v českých zemích/ byla zmarněna v padesátých letech,
kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a
spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 pře-
kvapivě obnovil reputaci komunistů /za podstatné podpory interven-
tů, kteří tak vyvolali masové projevy sympatií a podpory komunistic-
kého vedení zejména motivované vzdorem a odporem proti nejdříve po-
litické a nakonec přímo proti vojenské intervenci/. Vnitrostranic-
ký vývoj a příprava reformního programu tak utrpěly porážku, a ne-
schopnost reformistů politicky vůbec nějak reagovat /a bylo jich
téměř půl miliónu!/ způsobila, že byla definitivně otřesenå důvě-
ra i v program reformní. Naprostá většina občanů je dnes /at už o-
důvodněně nebo jen emotivně a intuitivně/ přesvědčena a nemožnosti
reformovat sám komunismus a stranu.
Zároveň je třeba střízlivě vidět také tu skutečnost, že naše spo-
lečnosti nemají v přítomné chvíli žádnou alternativní politickou
ScanImage416.jpg
====================
sílu s promyšleným programem a dostatečným zázemím. V posledních letech
se pomalu formuje sice staronová společenská síla, totiž katolicis-
mus. Ale tady převažují zájmy církevně-politické a náboženské; o
nějakém politickém zrání se zatím nemůže mluvit. V politickém ohle-
du vidíme jen vágní představy, naivitu, tu a tam konzervativní ten-
dence, ale především roztříštěnost a konfuzi politických názorů. Ji-
ná, byť jen potenciální politická síla se nikde nerýsuje. Z toho pak
jednoznačně vyplývá, že v tomto okamžiku lze očekávat nějaký vliv na
národní a společenský život a na politický vývoj v nejbližších le-
tech jen ze dvou stran: z vnitřního vývoje komunistické strany do-
mácí anebo z vlivů, jež na náš společenský vývoj dolehnout ze Sovět-
ského svazu. Kde nechce tonout v iluzích, ví, že tyto dvě síly nemá
momentálně kdo vyřadit ani nahradit.
Jak je vidět, situace nevypadá nijak růžově. Potřebujeme zkušené
a vzdělané politiky, kteří si budou umět vybrat z toho, co navzdory
ztrátovému hospodaření posledních dvou a vlastně celých čtyř deseti-
letí někdy v skrytosti vyrostlo a je k dispozici /ovšem většinou bu-
de třeba takové lidi nejprve objevit, neboť až dosud měli příliš mno-
ho důvodů, proč zůstávat nenápadní/. Ale kde je vzít? Mimo stranu
takoví lidé nemohli vyrůst vůbec a v rámci strany vyrůstali nutně
jako pokřivění, přinejmenším svým přetvařováním a předstíráním sou-
hlasu s katastrofální oficiální politikou. Byli by dobří samozřej-
mě i dva-tři skuteční státníci, ale to bychom už asi chtěli příliš.
Ale bez vynikajících politiků, kteří budou mít alespoň v některých
směrech volné ruce k inteligentnímu rozhodování, to v žádném pří-
padě nepůjde, at už iniciativa k nějakým změnám přijde ze zkorumpo-
vané strany domácí anebo odjinud.
A pak tu ovšem je - abychom nevynechali nic - možnost nějakého
náhlého zvratu, ať už by k němu došlo z jakýchkoliv příčin. Tak
především je něco takového extrémně nepravděpodobné. Ale byla by
to v každém případě katastrofa. Naše hospodářství funguje z posled-
ních sil a na čestné slovo. Každá větší porucha by byla fatální ve svých
důsledcích. Nikdo si nic takového nemůže rozumně přát a naprostá
většina lidí si to opravdu nepřeje. Ne proto, že by podporovala
současný režim, ale protože bezpečně ví, že by se situaci rapidně
zhoršila. Lidé ostatně vědí i to, že každá reforma, i ta nejrozum-
nější a nejsprávnější, bude pro většinu z náš znamenat velké těž-
kosti. Neboť kdo ponese tíhu všech minulých desetiletí špatného
hospodaření? Budeme to my všichni, naprostá většina obyvatelstva
této země. A bude to vlastně v pořádku, protože jsme po celou tu
dobu strpěli, aby nám vládli, aby nás "vedli", aby o nás rozhodovali lidé,
ScanImage417.jpg
====================
li lidé, kteří k tomu nikdy neměli být puštěni.
Dnes se to všechno vymstí na všech. Ocitli jsme se v situaci, kdy
nepostačí žádné komputery /i když to bez nich nepůjde/ a žádné sebe
víc sofistikované ekonomické a jiné metody. Podobně jako ve válce se
v nejbližších letech rozhodujícím faktorem stane morální při-
pravenost přinést oběti, aby se nám po jisté omezené době velkých
těžkostí mohlo zase vést lépe, ovšem lépe po všech stranách a všem,
bez diskriminace. Nepochybuji o tom, že lidé by to dovedli i pocho-
pit a že by si nakonec nechali říct. Ale komu tady mají, komu tady
vůbec mohou věřit? Potřebujeme opravdu novou morálku, a nejen pra-
covní. Ale jak je možno probudit lidi k vyšší a lepší morálce, když
všude vidí, jak vedoucí osobnosti jsou lidé zmatení a váhaví, bez-
radní a bez šťávy, mnohdy zkorumpovaní a vícekrát již vyměnivší
plášť i prapor, lidé nevzdělaní a nedůstojní, opájející se mocí, a-
le hluboce nekompetentní? Jak budou moci i po výměně osob ti noví
přesvědčit lidi, že jsou těmi pravými a že své věci rozumějí a že
jsou opravdu konečně na svém místě? To potrvá, neboť to se nespra-
ví jedním dvěma projevy. Máme proto před sebou i v nejlepším přípa-
dě delší, několikaleté /přinejmenším/ období, kdy nikdo z těch no-
vých politiků, které veřejnost zatím ani pořádně nebo vůbec nezná,
s žádnou velkou důvěrou počítat moci nebude. A bez důvěry se nic
velkého projektovat ani nedá. Bez důvěry lidí, kteří nakonec to
musí sami udělat, i když pod nějakým vedením, se nemůže nic zdařit.
A co pro to můžeme udělat my a lidé nám podobní, kteří žádný pří-
mý politický vliv nemají a kteří přesto cítí, že mají také svou od-
povědnost? Myslím, že je třeba zůstat velmi střízlivě při zemi.
Dnes se mohou hnát do velkých projektů jen hlupáci a dobrodruzi,
naivové nebo podvodníci. A ti nám ostatním pomoci nemohou. Musíme
využít všech možností, které se otvírají a ještě otevřou, abychom
dokázali něco pozitivního pro společnost udělat, aniž bychom přitom
zůstávali slepí a hluší k tomu, zda tím opravdu pomáháme pozitivně
i v širším kontextu, anebo zda naší jinak dobré práce někdo jen ne-
zneužívá pro své dobro a proti našim spoluobčanům. Zkrátka, musíme
se starat o to, abychom při své práci i nad svou prací řádně uvažo-
vali a abychom ve všem viděli také příslušné politické dimenze a
politické důsledky. Proto si myslím, že velkou důležitost budou mít
malé pracovní kolektivy, a to ať už v hospodářství, v technickém
rozvoji, v kulturní tvorbě, ve vědeckém výzkumu i v sebevzdělává-
ní atd. atd. Je třeba iniciativně a důsledně rozšiřovat sféry ini-
ciativního podnikání nejrůznějšími směry a tak klást základy k opět-
né normální pluralitě společnosti. Řízení a kontrolu společnosti sho-
ScanImage418.jpg
====================
ra je třeba postupně, ale bez ustání omezovat a otvírat nové volné
prostory pro svobodnou iniciativu - a to všude a ve všem: v práci,
v zábavě, v osobních zálibách, v mimopracovních zájmech a jejich
rozšiřování, v soukromém sebevzdělávání a studiu, ve vytváření nej-
různějších kroužků, spolků a organizací, třeba paralelně několika
vedle sebe stejně zaměřených - a bez úsilí o nějaké sjednocování,
organizování shora a o nějakou ústřední indoktrinaci, atd. atd.
Čím víc a čím různorodější budou takové iniciativní a opravdu fun-
gující skupinky a týmy /které nebudou mít nejmenší důvod, proč ně-
jakou činnost jen předstírat!/, tím svobodnější a pro nějaké dik-
tátůrky nezvládnutelnější bude celá společnost. Pro vnitřní cíle
si každá společnost či spolek nebo sdružení může rozmnožovat zprá-
vy nebo studijní materiály atd. bez omezení, a větší skupiny, pokud
na to dobrovolnými příspěvky vyberou dost finančních prostředků,
budou moci vydávat časopisy nebo dokonce i noviny. Úřady jim to
budou umožňovat a usnadňovat a ne je za to stíhat. A začneme-li
takto zgruntu a od skutečných počátků, vynikající lidé, užiteční
všem, nám opět vyrostou, aniž by je někdo pokřivoval, a budeme
mít zase dost velkých vědců i umělců, o jejichž věhlasu budou
rozhodovat jejich díla a ne nějací úředníci, a budeme mít také
dost vynikajících politiků, a snad tu a tam i nějakého velkého
státníka.
To všechno si však vyžádá dost času. Nikdo by si neměl dělat
iluze o tom, že to, co se usilovně kazilo čtyřicet let /a vlastně
padesát, když připočteme dobu po Mnichově/, se dá spravit a dát
do pořádku za pár měsíců. Musíme se připravit na jistou obdobu
národního obrození, totiž na významnou etapu obrození společen-
ského. A protože zatím nemáme dost sil, abychom se o to pokouše-
li ve velkých projektech, musíme začít alespoň v malém, každý na
svém místě. A uděláme-li to, pak výsledky už nebudou tolik závi-
set na tom, kdo zrovna sedí ve vládě a jací funkcionáři nebo
volení předáci nějaké strany budou jednat a dělat usnesení.
Bude nám stačit, když nám dají alespoň pkokoj a když nás necha-
jí pracovat. Dříve nebo později si je vyměníme tak, aby se nám
líbili víc.
14. 2. 1988
ScanImage419.jpg
====================
O Pro naši přítomnou situaci je příznačný rozper mezi rozšířeným a stále se prehlubujícím wavew pocitem nejistoty a nestability, ba přímo krize a mezi oficiálním hodnocením, které teprve v poslední době a ještě velmi opatrně připouští jisté poruchy. Značný díl pocitu nejistety pramení nejenom z toho, že se pravda e skutečném stavu společnosti utajuje, ale také a zejména z toho, že všechno nasvědčuje tomu, že plnou pravdu neznají ani samotné úřady, vláda a stranické vedení. Všichni si jsou vědomi, že musí dojít k pronikavým změnám, ale snad s výjimkou některých umělců, vědců humanistického zaměření a určitých náboženských proudů nejeví pro tyto změny nikdo velké nadšení a sekáváwje naprostá většina obyvatelstva je očekává s obavami. Proto také neexistuje prakticky žádný tlak zdola, který by politické a státní orgány nutil přistoupit k nezbytným reformám. A vládnoucí kruhy samy jsou bytostně spjaty se zachováním pointervenčního statu quo a až dosud se všemožně bránily všem změnám, a to především a možná výhradně ve svém vlastním zájmu, nebot každá změna pro ně znamenala a znamená ohrožení. Důsledkem je něco zvláštního: téměř všichni jsou přesvědčeni, že tak špatnou vládu a správu obecných věcí jsme už dávno neměli, ale zásadních změn se většina obává stejně jako strana a vláda. Do této situace nyní zasahují vlivy proměn ve vývoji sovětské společnosti, které v mnohém připomínají - přinejmenším v oblasti kulturní a intelektuální, ale nejenom tam kvas našich let šedesátých. Součástí těchto závažných změn je stále se rozšiřující a prohlubující kritičnost pohledu na vlastní společnost a její nedávné dějiny. Nepočítáme-li některé projevy naivního očekávání, že naše těžké problémy nyní jakoby mávnutím proutku vyřeší esvícený a moudrý ruský bohatýr /ostatně už byla taková naděje zklamána/, znamená to jak ve vedoucích složkách strany a státu, tak v nejširších vrstvách jen zesílení onoho zmíněného pocitu nejistoty, i když z odlišných motivů. Poprvé od roku 1968 se dostáváme do situace, v níž meze našeho domácího možných režimu se stávají dominující překážkou/ekonomických, sociálních i politických reforem. Zájmy vedoucí špičky A jejího nevelkého domácího zázemí/už se nemohou nadále opírat o sílu, díky které se dostala k moci a etablovala. I když se sovětské vedení zatím nedistancovale od srpnové intervence před dvaceti lety, zdá se to být už jen otázkou času, bude-li přehodnocování minulosti pokračovat. Orientovat se v nastalé nejistotě a využít otvírajících se možností je očividně nad možnosti a síly lidí, kteří selhali přede dvěma desetiletími za okolností pro ně mnohem příznivějších. Žádná reforma se u nás dnes neobejde bez obětí všech vrtstev obyvatelstva. V době pražského jara se ukázale, že lidem pro něco takového nechybí porozumění a dobrá vůle. Ale kdo dnes bude schopen lidi přesvědčit, že on i jeho spolupracovníci jsou ti praví, že jsou na svém místě, protože rozumějí své věci a mají jasno v hlavách? A kde by se takoví vysoce potřební lidé mohli najednou objevit ? Kdo má dost autori-
ScanImage420.jpg
====================
ty, aby na ně mohl ukázat a aby mu lidé uvěřili ? Naše společnost morálně povážlivě upadla, jakákoliv obroda společnosti je nemyslitelná bez nové morálky, a to nejen pracovní. Ale jak je možno probudit lidi a povzbudit k lepší morálce, když na vedoucích místech vesměs vidí osoby váhavé, bezradné až zmatené, anebo zase slabého charakteru, oportunní, několikrát vyměnivší plášt a wej nezřídka i zkorumpované ? Ale na druhé straně: máme právo očekávat po nějakých personálních výměnách, k nimž došlo a ještě dojde, že najdeme lidi lepší, když budou nutně dětmi naší morálně pokleslé společnosti a když je formovala hluboce nenormální doba nejen v posledních dvaceti, ale čtyřiceti -a vlastně více než padesáti posledních let ? Neplatí právě také pro nás a pro celiu naši společnost, že jsme měli a máme takovou vládu, kterou jsme si zasložili anebo alespoň kterou jsme strpěli? Za daného stavu věcí zůstane ještě v nejbližší době rozhodující společenskou a vlastně jvýznamnou, politickou silou komunistická strana, k níž snad můžeme ve svých úvahách přičíst také komunisty bývalé. Můžeme spojovat národní naděje s nějakou novou reformní vlnou v řadách komunistů, jediných lidí v naší společnosti, kteří měli a mají jakési politické zkušenosti? Komunistická strana si ústavně zajistila své vedoucí postavení. Ale již jen letmé ohlédnutí po poválečném období nám ukáže, že se komunisté chovali v tomto smyslu "ústavně" /tj. ve shodě s privilegiem, které musí být chápáno zároveň jako povinnost a závazek/ jen dvakrát a vždy pkměrně nakrátko. Poprvé uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných sil z politického života zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do života celé společnosti, a když pak došlo v SSSR k polovičatému a nedosti promyšlenému pokusu o očistu, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zformovala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté začali vést společnost podruhé. Vojekská intervence tehdy udělal konec plánům i nadějím, které se sotva začaly rodit. Vnucená protireforma ve straně a pak i ve společnosti vedla poznovu k tomu, že strana přestala vést a soustředila všechny své síly a zejména mocenský aparát na brzdění a potlačování. Lze říci, že poměrně široká politická podpora komunistické strany po válce a zejména důvěra v její program byla faktickým jejich jejím politickým postupem otřesena a zmarněna v padesátých letech, kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a upřímná spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 překvapivě obnovil reputaci komunistů /za značné "podpory" estrých slovních kritik i jiných tlaků ze strany spojenců a zejména potom na výraz protestu proti vojenské intervenci. V prvních dnech a týdnech osvědčili mnozí reformisté mimořádnou odvahu i skvělé organizační schopnosti /a zejména také schopnost dobře spolupracovat s jinými občany/, ale to nemůže odvést naši pozornost od selhání reformního vedení a neschopnosti širokých řad po porážce ustupovat spořáda-
ScanImage421.jpg
====================
ně a zachovat si jako relativně významná politická síla schopnost kolektivně reagovat /což zároveň ovšem svědčí o povaze nastoleného režimu a zahraničních sil, jimiž byl implantován a pak dlouho udržován/. To, že se po celou dobu a dekonce až dodnes reformisté ani nepokusili se organizačně konsolidovat v politickou sílu a že ani dnes nemají, jak se zdá, dalekosáhlejších cílů než dosáhnout své rehabilitace a navázat na svou před dvaceti lety "přerušenou revoluci", způsobilo, že byla otřesena důvěra i v program reformní. Jistě tu působí také Evropou procházející vlna pragmatického konzervatismu, ale hlavní důvody pro přesvědčení naprosté většiny občanů, že nemá smysl očekávat něco významnějšího ed reformování strany a komunismu, mají původ v našich vlastních zkušenostech, a to bez ohledu na to, jak se kdo dívá na otázku samotné reformovatelnosti. Jen několik slov stačí, abychom se dotkli možnosti nějakého náhlého politiekého zvratu. Především je v našich podmínkách velmi nepravděpodobný, a to nikoliv proto, že bychom žili v situaci stabilnější, nýbrž protože si většinou uvědomujeme, že i menší otřesy by pravděpodobně měly vážné až katastrofální důsledky. Naše hospodářství funguje z posledních sil a takříkajíc na čestné slovo. Každá větší porucha by byla fatální rázem bychom spadli de obtíží, přesahujících mačarské a dokonce asi i polské. A každý, kdo by něco takového vyselal, by se stal obětním beranen, odpovědným za krizi, která se latentně a pololatentně připravuje už dobrých třicet let /a déle/. Doufejme, že k náhlému zvratu nedojde a že budeme mít dost času k pomalému vývoji krok za krokem. Situace není růžová. Potřebovali bychom zkušené a vzdělané politiky, ba státníky, kteří by zároveň měli dost důvěry všech rozumných lidí a kteří by také byli schopno si vybrat vhodné spolupracovníky. Ale kde je vzít ? Mimo stranu takové lidé nemohli vyrůst, i když měli velký talent a vynikající schopnosti /možná právě proto/. A v rámci strany nutně vyrlstali pokřiveně, přinejmenším v důsledku nezbytného přetvařování a předstírání souhlasu a loajality bez vnitřního přesvědčení. A nenajdeme-li je my sami, těžko můžeme spoléhat na to, že nám jiní najdou takové, jaké opravdu potřebujeme. Skutečnou důvěru si politik musí zasloužit, v tom mu nepomůže žádné usnesení. A aby mohl prokázat, že je důvěry hoden, k tomu potřebuje čas. Dnes víc než kdy jindy tu půjde o vnitřní integritu takových vůdčích osobností, ne o nějaké nové převleky. Proto není příliš pravděpodobné, že by se takoví lidé našli mezi středními nebo nižšími kádry. Chytří a šikovní asi ano, možná i vzdělaní /i když to už méně/, ale celistvé, mravně i myšlenkově vyspělé osobnosti? To mi připadá jako utopie. Konec konců nejen oni, ale my všichni jsme poznamenáni upadlostí a rozložeností společnosti, v níž žijeme, v níž žít musíme. Nespasí nás lidé, kteří budou nahodile vyneseni hrou okolností; takové lidi si musíme připravit, anebo ještě lépe a přesněji, takové lidi musíme nechat svobodně vyrůst. To, co bylo pošrameceno, otřeseno a zničeno za půl století, se nám nezdaří dát do pořádku za několik měsíců, ba ani za několik let. V některých oborech bude hlavně zále-
ScanImage422.jpg
====================
žet na správných projektech /např. v ekonomii/, ale i tam bude hodně záležet
na lidech a jejich důvěře. K Někdy bude třeba po řadu let vychovávat a připra-
vovat vhodné kádry, posílat je na studie a na zkušenou do jiných, úspěšných
zemí, někdy se z deseti ukáže být tím pravým třeba jen jeden. V něčem budeme
moci navazovat na starší domácí tradice, jindy zase naopak bude třeba zcela
opustit staré schemata a navyklé způsoby. Čeká nás doba velkých těžkostí, ale
doba, v níž se bude rozhodovat o naší ná_rodní budoucnosti. Cílem národního
programu obrodného bylo zajistit, abychom byli. Dnes půjde vlastně o víc: o
to, zde naše národní bytí má, může mít a bude mít opravdu nějaký smysl. Zatím
jsme pro to udělali málo. Příležitost, které se nám dostalo první republikou,
jsme z velké části promarnili. Příležitost, která se nám otevřela po druhé
válce, jsme zmarnili v rozsahu ještě větším. Budeme schopni alespoň ve dnech,
které přicházejí, lépe rozpoznat "znamení časů", porozumět dějinné výzvě a
věcně i důstojně na ni odpovědět svými činy ?
Nevidím jiné cesty, než využít nepochybně dočasného znejistění a osla-
bení existujícího represivního aparátu k zakládání nových a nových drobných
iniciativ všeho druhu a ve všech oborech s. směrech. Je třeba všechno vyzkou-
šet, a to vždycky na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko. Příliš jsme si
zvykli přenechávat odpovědnost i riziko jiným. Jestřeba využít každého, i se-
bemenšího volného prostoru k pokusům o něco nového. Domnívám se, že bychom ne-
měli utrácet svou energii na protesty a útoky, kde to není nezbytně nutné.
Naši potomci nebudou žít z našich protestů, ale z naší pozitivní, konstruk-
tivní, vynalézavé práce. S jistými obavami pozoruji, jak zejména mnoho mla-
dých lidí, kteří ještě pořádně ani nevědí, co vlastně chtějí, se v první řa-
dě starají o prapor, k němuž by se připojili. Mám za to, že právě dnes je do-
ba, která se nás bude ptát nikoliv po praporech, za nimiž chceme pochodovat,
nýbrž spíš po erbech, v jejichž znamení chceme jednat a žít. Časem se možná
ukáže, že některé erby mohou nebo dokonce musí být povýšeny na prapor. Ale
začínat šitím praporů a teprve pak se ohlížet, co by se mohlo podnikat, by
nebylo tím správným začátkem.
Je zapotřebí rozvíjet tu nejpestřejší a nejbohatší rozmanitost svobodných
iniciativ malých i větších skupin, a přitom trvat na jejich nezávislosti na
oficiálních programech a podporách. Na velké projekty nemáme zatím ani dost
sil, ani zkušeností, a zejména zatím neexistuje opravdu svobodné fórum, kde
by se mohlo o společných velkých programech jednat a diskutovat. Čím víe bu-
de iniciativních a nápaditých jednotlivců a malých skupinek s různorodými
zájmy i cíli, tím víc se bude obnovovat svobodný život společnosti a vymaňo-
vat se z byrokratického a mocenského sevření státního organismu, jehož kompe-
tence se musí postupně omezit na věci obecně užitečné správy. A jen tak bude
také otevřen prostor k tomu, aby od skutečných počátků zdravě vyrůstali vyni-
kající mladí lidé, nepokřivovaní poměry, vybírající si sami své učitele a pak
mnohonásobně odvádějící užitek celé společnosti.
-