Tato filosofická esej zkoumá vztah mezi mluvou, řečí a světem, přičemž důsledně rozlišuje mezi vnějším úkonem mluvení a podstatou řeči (logos). Autor argumentuje, že řeč není pouhým nástrojem k předávání myšlenek, nýbrž specifickým světem, který člověk obývá a skrze nějž se teprve stává lidskou bytostí. V tomto světě řeči získávají věci i fakta svou výmluvnost a teprve zde se může vyjevovat pravda. Text zdůrazňuje, že pravdivé mluvení je podmíněno schopností naslouchat a že společenské a politické krize jsou často projevem poruch v řeči a potlačování pravdy ideologiemi. Řeč je představena jako otevřený horizont, který umožňuje dějiny a kulturu. Úkolem filosofie je pak v tomto médiu řeči odhalovat vztah k celku a dávat věcem jejich pravé jméno, čímž slouží pravdě, která jediná osvobozuje skutečnost z její uzavřenosti.