Text zkoumá historický vývoj a budoucí vyhlídky demokratizace v zemích sovětského bloku, přičemž pražské jaro 1968 označuje za nejčistší projev těchto snah. Autor tvrdí, že politická demokracie je nezbytnou podmínkou vyspělého socialismu, který byl však sovětskou intervencí deformován do podoby rigidního státního absolutismu. Práce rozlišuje mezi tradiční politickou opozicí a nově vznikajícími hnutími za lidská práva, která prosazují koncept „nepolitické politiky“. Stěžejním nástrojem odporu je budování „druhé kultury“ a nezávislých společenských struktur, jako jsou samizdaty a soukromé semináře, které mají za cíl emancipovat občanskou společnost z totálního područí státu. Autor volá po odluce kultury, školství a hospodářství od státní moci a po rehabilitaci duchovních a morálních kořenů demokracie. Budoucnost vidí v překonání blokového rozdělení Evropy skrze mezinárodní solidaritu demokratických sil a postupné odumírání mocenského dirigismu ve prospěch samosprávných společenských organismů.