Tato esej z roku 1950 zkoumá postavení člověka ve světě skrze jeho vztah k přírodě a vědě. Autor vychází z biblického pojetí člověka jako vládce nad stvořením, který se díky rozumu a řeči vyvázal z čistě instinktivního bytí. Historicky mapuje vývoj od neúspěšné magie přes řeckou teoretickou filosofii až k moderní experimentální vědě. Varuje však, že věda a technika se mohou v důsledku své předimenzovanosti vymknout kontrole a stát se "falešným náboženstvím" či utlačovatelskou silou, pokud ztratí vazbu na lidskou praxi a etické základy. Věda je v textu vykreslena jako zdokonalený nástroj k ovládání materiálního světa, nikoli jako zdroj absolutní pravdy nebo konečného smyslu života. Autor zdůrazňuje, že věda musí zůstat služebnicí lidstva a nesmí být nadřazena morálním či duchovním principům. Cílem je najít pro vědu přiměřené místo v civilizaci, kde bude pomáhat naplňovat materiální potřeby člověka, aniž by destruovala jeho vnitřní integritu nebo svobodu.