Úvaha se zaměřuje na skutečnost, že přelomové vědecké objevy, zejména v přírodních vědách, bývají často dílem mladých badatelů do 35 let. Tato tendence poukazuje na význam nezatíženého pohledu na skutečnost v době, kdy člověk ještě nemá pevně zakořeněné pojmové kategorie a metodologické předpoklady. Věda ke svému rozvoji nezbytně potřebuje mysl osvobozenou od tradice, což jí umožňuje emancipovat se od svých historických kořenů. Autor však upozorňuje, že tato emancipace má dvojí charakter. Na jedné straně urychluje pokrok a strukturální změny v poznání, na straně druhé však představuje určité nebezpečí. Radikální odvržení tradic a zavedených předpokladů sice posouvá hranice vědy, ale může vést k její roztříštěnosti. Takový vývoj riskuje podvrácení integrity lidského života, jak v individuálním, tak společenském rozměru, a může narušit hlubší dějinné a kulturní směřování lidstva. Vědecký pokrok tak vyžaduje citlivou rovnováhu mezi nutnou inovací a zachováním základních lidských hodnot, které jsou s naší existencí nerozlučně spjaty.