Tento text zkoumá vztah mezi vědeckou prací a filosofickou reflexí. Autor tvrdí, že věda, pokud je ponechána bez vnějšího kritického zhodnocení, má tendenci degenerovat do pouhé rutiny nebo se uchylovat k pověrám a fantastickým výkladům. Skutečný pokrok a revoluční objevy nejsou výsledkem mechanického opakování naučených postupů, nýbrž schopnosti vykročit mimo zavedené rámce. Klíčovým prvkem tohoto procesu je reflexe, která vědci umožňuje identifikovat a aktivně zachytit „nové“. Text zdůrazňuje, že pouhý náhodný výskyt nového fenoménu nestačí; zásadní je jeho vědomé uchopení. Autor rozlišuje mezi pasivním nalézáním a aktivním objevováním, které vyžaduje intelektuální připravenost a otevřenost. Reflexe zde slouží jako nezbytný nástroj pro překonání stagnace a pro validaci nových vhledů, čímž vědu ukotvuje v realitě a zároveň jí umožňuje transformaci. Tato krátká úvaha, původně určená pro soukromý seminář v srpnu 1977, tak nabízí hluboký vhled do metodologie poznání a dynamiky vědeckého vývoje, kde náhoda a reflexe hrají komplementární roli v procesu lidského objevování.