Tento text z března 1990 se zamýšlí nad konceptem autentičnosti, jenž byl výrazným tématem padesátých a šedesátých let. Autor rozlišuje mezi autentičností chápanou jako „přirozenost“ (řízenou Fysis) a autentičností samotného subjektu. Zatímco z pohledu čisté přirozenosti se každý lidský čin může jevit jako neautentický, subjekt svou vlastní autentičnost teprve postupně ustavuje, rozvíjí a modifikuje skrze své osobní dějiny a konkrétní akce. Tato subjektivní autentičnost není subjektu dána od počátku, nýbrž je výsledkem individuálního úsilí a sebeutváření. Mezi přirozeností a subjektivní autentičností existuje neustálé napětí: čím více je akce autentická vzhledem k vnitřní integritě subjektu, tím méně je „přirozená“, a naopak. Návrat k původní, již dávno ztracené přirozenosti však není možný. Pokud se subjekt pokouší o tento návrat na úkor své vydobyté autentičnosti, stává se subjektem zvrhlým, který snadno podléhá démonům a zlu. Subjektivita je zde tedy nahlížena jako proces neustálé volby v opozici k fixnímu řádu přírody.