Text pojednává o ontologickém pojetí života jako aktivního úsilí směřujícího proti proudu času. Autor přehodnocuje běžné vnímání časovosti a tvrdí, že čas přichází z budoucnosti a směřuje k minulosti, zatímco životní úsilí se upírá k budoucnosti. V tomto kontextu je tělo a hmota vnímána jako zátěž či setrvačnost, která však zároveň slouží jako nezbytný základ pro další tvorbu. Práce zkoumá vztah mezi subjektivním usilováním, archetypy a objektivním plynutím času. Život je definován jako specifická forma negentropického směřování, které je podmíněno schopností zadržovat entropický spád. Tato instrumentální stabilita a uchovávání minulých úspěchů nejsou cílem, nýbrž prostředkem k překonávání determinismu a k uskutečnění tvůrčího činu. Úvaha se dotýká biologických procesů, vesmírných zákonitostí i lidských dějin, přičemž zdůrazňuje dynamickou rovnováhu mezi setrvačností a novým úsilím v neustálém zápase s časem.
Život / Entropie / Negentropie / Úsilí / Čas / Setrvačnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 8. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
Život / Entropie / Negentropie / Úsilí / Čas / Setrvačnost
Život je aktivní úsilí dostat se alespoň kouskem vlastní tvorby, vlastního činu trochu proti proudu. Proudem tu je sám tok času, jehož směr obvykle zcela špatně chápeme: čas přichází z budoucnosti a směřuje přes přítomnost do minulosti. Naproti tomu lidské úsilí (ostatně nejen lidské) se zaměřuje proti tomuto směru: nechává minulost za sebou a sází všechno na budoucnost. Právě v tomto smyslu se jeví tělo jako zátěž, jako překážka, protože duch směřující do budoucnosti je cítí jako nějaké břemeno, které nám brání jít rychleji a bytostněji vstříc tomu „pravému“, které naopak zase přichází samo nám vstříc. Subjektivní usilování archaických lidí o nápodobu archetypů bylo nutně vnitřně rozporné: jako úsilí znamenalo fakticky směřování do budoucnosti, ale prožíváno bylo jako odvrat od vlastní nahodilosti a jako identifikace s pravzorem. Směřování času je jednak příchod do přítomnosti, ale potom odplývání do minulosti. Základnou všeho úsilí, zaměřeného „proti proudu“, jsou zajisté setrvačnosti: vyšších úrovní lze dosahovat pouze za předpokladu, že něco z minulých úspěchů se podařilo zachovat, aby bylo jednak nač navazovat, zejména však na čem stavět. Setrvačnosti jsou jakýmsi nezbytným materiálem či spíše „polotovarem“, který je dále formován, utvářen novým úsilím. Něco z výsledků tohoto úsilí pak má sloužit jako materiál či polotovar pro další, nová úsilí. Jestliže život chápeme jako specifickou formu negentropického směřování, můžeme říci, že toto negentropické úsilí je spjato (a podmíněno) se zadržováním entropického spádu. To platí jak obecně pro životní procesy, tak pro předživý vesmír, a ovšem také pro lidskou společnost a dějiny. Tato instrumentální stabilita však není cílem, ale pouhým nezbytným prostředkem onoho rozhodujícího úsilí, udělat několik kroků proti „proudu.“
(Písek, 950812-1.)