Text pojednává o ontologickém pojetí života jako aktivního úsilí směřujícího proti proudu času. Autor přehodnocuje běžné vnímání časovosti a tvrdí, že čas přichází z budoucnosti a směřuje k minulosti, zatímco životní úsilí se upírá k budoucnosti. V tomto kontextu je tělo a hmota vnímána jako zátěž či setrvačnost, která však zároveň slouží jako nezbytný základ pro další tvorbu. Práce zkoumá vztah mezi subjektivním usilováním, archetypy a objektivním plynutím času. Život je definován jako specifická forma negentropického směřování, které je podmíněno schopností zadržovat entropický spád. Tato instrumentální stabilita a uchovávání minulých úspěchů nejsou cílem, nýbrž prostředkem k překonávání determinismu a k uskutečnění tvůrčího činu. Úvaha se dotýká biologických procesů, vesmírných zákonitostí i lidských dějin, přičemž zdůrazňuje dynamickou rovnováhu mezi setrvačností a novým úsilím v neustálém zápase s časem.