Tato filosofická úvaha se zaměřuje na kritickou analýzu a rozvinutí citátu Reinholda Niebuhra, který uvádí John D. Barrow ve svém díle: „pravda někdy vjíždí do dějin na hřbetě omylu“. Autor textu tento výrok podrobuje revizi a navrhuje, že vztah mezi pravdou a omylem není pouze nahodilý, nýbrž naprosto nezbytný a univerzální. Argumentuje, že vědění ze své podstaty vždy následuje po stavu nevědění, neboť samotný proces poznávání je definován jako přechod od neznalosti k porozumění. V textu je zdůrazněna fundamentální a principiální sepjatost těchto dvou kategorií; tam, kde je vyloučena možnost omylu, je podle autora znemožněna i existence pravdy jakožto pravdivého poznatku či myšlenky. Práce tak zkoumá epistemologické základy lidského poznání a dochází k závěru, že omyl není pouhou překážkou, ale základním konstitutivním prvkem, na němž je budována historická a intelektuální cesta k pravdě. Tento přístup nabízí nový pohled na dynamiku vědeckého i obecného lidského bádání.
[Barrow: „pravda někdy vjíždí do dějin na hřbetě omylu“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Barrow: „pravda někdy vjíždí do dějin na hřbetě omylu“]
Barrow (7632, s. 151) cituje v záhlaví jedné kapitoly Reinholda Niebuhra, že „pravda někdy vjíždí do dějin na hřbetě omylu“. Tento výrok je možno opravit v tom smyslu, že se to nestává někdy, nýbrž vždycky (nebo téměř vždycky). Vědění nutně předchází nevědění, poznání předchází neznalost, neboť poznání je přechodem od neznalosti ke znalosti a vědění. Dokonce tu nejde jen o nějakou pravděpodobnost, ale o souvislost, ba sepjatost přímo principiální či fundamentální. Tam, kde není žádného omylu, protože tam žádný omyl být nemůže, tam nemůže „vjíždět do dějin“ ani pravda. Kde není možný omyl, tam není možná ani pravda (ve smyslu pravdivého poznatku, pravdivé myšlenky, pravdivé teorie atd.).
(Písek, 970101-1.)