Tento text zkoumá historickou proměnu filosofického chápání počátku od antického pojmu ARCHÉ k modernímu konceptu subjektu. Raní řečtí filosofové definovali ARCHÉ jako objektivní základ, což vyvrcholilo u Parmenida v pojetí nehybné a absolutní jednoty. Takto uchopený počátek se však stal statickým objektem zbaveným života. Zásadní zlom nastal v německé romantické filosofii, která namísto objektu zdůraznila význam subjektu. Autor podotýká, že tento subjekt není totožný s pouhou subjektivitou či svévolí, ale funguje jako integrující princip skutečnosti. V důsledku tohoto obratu již svět není vnímán jako souhrn izolovaných předmětů, nýbrž se do popředí dostává otázka sjednocení a vnitřní provázanosti celku. Studie ukazuje, že celost a jednota světa již nejsou brány jako samozřejmé předpoklady, ale stávají se komplexním tématem, které vyžaduje hlubší zkoumání vztahů mezi jednotlivými částmi a světem jako celkem.