Tento text analyzuje raný příspěvek Jana Patočky „Theologie a filosofie“ z roku 1929, přičemž se zaměřuje na napětí mezi filosofickou autonomií a závazností pravdy. Patočka na jedné straně tvrdí, že filosof se nesmí nechat nikým ovládat, ani Bohem, ale zároveň uznává, že celé filosofovo úsilí je pouhým prostředkem k realizaci pravdy. Autor se zamýšlí nad tím, co znamená nechat se „vést“ či „ovládat“ pravdou, která často stojí v protikladu k osobnímu chtění myslitele. Dále text zkoumá vztah mezi pravdou a Bohem, přičemž klade otázku, zda může Bůh rozhodovat o pravdě jako její vyšší instance, nebo zda je sám „Bohem pravdy“. Diskuse směřuje k rozlišení mezi pravdou filosofickou, theologickou a absolutní. Celkově úvaha zdůrazňuje, že pravda disponuje vnitřní autoritou, která předchází lidské vůli a vyžaduje od filosofa bezvýhradnou loajalitu, čímž problematizuje hranice mezi intelektuální nezávislostí a nárokem objektivního poznání.
[Pravda a její závaznost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Pravda a její závaznost]
Patočka ve svém raném diskusním příspěvku pro KR napsal, že „filosof nesmí žádnou domněnku odmítat a priori“, že však zároveň „nikdy nesmí abdikovat svou filosofickou pozici, nikdy si nesmí dát poručit, byť samým Bohem“. (V článku „Theologie a filosofie“ z r. 1929, in: Péče o duši I. s.19.) To je v docela pozoruhodném rozporu s první větou téhož odstavce, kde čteme: „Filosof ví, že celá jeho bytost, celé jeho snažení jsou pouze záminkou, aby se pravda realizovala.“ Musíme si ovšem položit otázku, co to znamená, nechat si (lépe než dát si) poručit. Což pravda neporoučí, nemůže poroučet? Můžeme to změkčit: pravda nás k něčemu vyzývá (vposledu k sobě, k naší loajálnosti vůči ní), k něčemu nás zavazuje, ukládá nám úkoly a povinnosti – jakkoli už to formulujeme, je tu vždy nějaký předstih pravdy před tím, co my chceme. To ostatně přiznává hned na začátku sám Patočka, když říká, že pravdu nelze vyvodit z toho, co filosof chce, neboť to nebývá právě to, k čemu filosof dospívá“. Z toho lze vyvodit, že filosof musí pravdu poslechnout třeba i proti svému chtění, že se musí vzdát své původní vůle (nebo představ apod.) a „nechat si říci“ a nechat se vést tam, kam jej vede pravda. Čili kam pravda „poroučí“, musí poslechnout jejích „rozkazů“. Nechme teď stranou, že ty rozkazy nejsou „svévolné“ ani „libovolné“, že nejsou vynucovány mocí atd. Položme si raději jinou otázku: může Bůh „poroučet“ proti pravdě? Nebo může snad (svévolně) rozhodovat o pravdě jako její vyšší instance (tj. jako by neplatilo Spinozovo diktum, že veritas est index sui et falsi)? Patočka mluví o pravdě filosofově (i když říká, že „filosofova pravda není jím vytvořena, nýbrž jím pouze nalezena“ – s.15); je snad pravda theologova jiná než pravda filosofova? A je snad dokonce ještě od obou odlišná „pravda boží“? Tady je dobré si připomenout 3. Ezdráše a ono pozoruhodné Zorubábelovo závěrečné prohlášení či zvolání, vyzdvihující „Boha pravdy“, nikoliv tedy pravdu boží.
(Písek, 970701-1.)