Text se zamýšlí nad pojmem „aggiornamento“ a jeho správným pochopením v teologickém a filosofickém kontextu. Autor varuje před redukcí tohoto pojmu na pouhé vnější přizpůsobení se módním trendům či dobovému vkusu. Skutečné „zdnešnění“ vyžaduje vnímat přítomnost nejen jako výsledek minulosti, ale především jako prostor pro příchod „nového“ z budoucnosti. Tato novost zpochybňuje veškerou tradici, i tu považovanou za správnou, a staví ji před nové nároky. Autor odkazuje na biblické postavy, jako byli Mojžíš, Ježíš či Abrahám, aby ilustroval nutnost vykročení do neznáma a neustálého pohybu vpřed. Protestantismus je zde chápán jako hluboká kritika tradic ve jménu budoucí pravdy. Myšlenka nekonečného pokroku, inspirovaná Řehořem z Nyssy, pak ukazuje, že křesťanská vize vyžaduje neustálou proměnu směřující k novému nebi i zemi. Aggiornamento je tedy výzvou k otevřenosti vůči budoucnosti, nikoliv k setrvání v minulosti či pouhému přitakání dnešku.
Aggiornamento / Dnešek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 1. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Aggiornamento / Dnešek
Heslo „aggiornamento“ lze chápat různým způsobem, a podle toho je možno je považovat za užitečné, platné, šťastné – nebo naopak na zavádějící, neplatné a nešťastné. Nešťastné by bylo pochopení onoho „zdnešnění“ ve smyslu jakéhosi přizpůsobení dnešku ve smyslu nějakého vnějšího nátěru, jehož úspěšnost by bylo možno měřit kvantitativně. To by bylo jen přizpůsobení módě, eventuelně (kralicky) „připodobňování světu tomuto“. Takto redukováno by ovšem prozrazovalo jistou vadnost myšlení samotného interpreta, spočívající v tom, že – ať s pozitivním nebo negativním předznamenáním – je dnešek ponechán dnešku, že není chápán ani s ohledem na včerejšek, ani – a to zejména – s ohledem na zítřek a na budoucnost vůbec. Každý dnešek je totiž jednak následkem včerejších setrvačností, ale také vždy novým navazování na „to pravé“, k němuž se můžeme i dnes aktivně hlásit, „protestujíce“ proti všemu „nepravému“, které na nás z minulosti tlačí a doléhá. Ale vedle toho obojího je dnešek také a dokonce především dnem „toho nového“, které přichází z budoucnosti a na němž (a vůči němuž vstříc) se rozráží veškerá tradice, ať už založená na setrvačnosti nebo na pečlivě zdůvodňovaném aktivním navazování, protože vše co bylo, dobré i špatné, je na každý den, tj. v každém „dnešku“, postaveno pod otazník, problematizováno a váženo, zda se snad neukáže i to nejlepší, nač tradičně a s velkou hrdostí navazujeme, jako něco „nepravého“. Protestantismus a jeho protestování nesmí být redukovaně a vlastně trivializovaně chápáno jako kritika oněch pouhých setrvačností, ale také a dokonce především jako hluboká a vzdělaná kritika všech těch tradic, které jsou třeba už dlouho považovány za „ty pravé“. Mojžíšské zákony se přece mohly – a dlouho právem – dovolávat božské autority. A přece Ježíš neváhá říci, že jsou tím, co „bylo říkáno starým“, zatímco on klade před své posluchače požadavky nové, jiné: „ale já pravím vám“. Ostatně důraz na to „nové“ je starší, Ježíš na to jen navazuje, totiž na to „nové“, co přichází, ačkoliv to „oko lidské nevídalo a ucho neslýchalo“, a tudíž není žádným návratem zpět, k nějakým počátkům, nýbrž naopak nikdy neustávající pobídkou k dalším krokům, k cestě dál, do neznáma (Abramovi bylo za spravedlnost, tj. za „to pravé“, co měl učinit, počteno právě ono „vyjití do neznáma“). Zajisté nejde o pseudonovinky jepičí povahy, nýbrž o nové v dlouhodobých perspektivách. Ale právě proto, že v dlouhodobých, nesmíme se nikde zastavit, abychom tam jednou provždy spočinuli. Myšlenka „nekonečného pokroku“ (a tedy i nekonečné změny) je dobře křesťanská (a jako první ji vyslovil asi řecký církevní otec Řehoř z Nyssy). A tato myšlenka je v souhlase s vizí poslední knihy NZ, totiž že nová musí být nejen celá země, ale i samo nebe.
(Praha, 980107-2.)