Tento text kriticky reflektuje citát Karla Kosíka o tom, že se kultura a evropanství zakládají na předpokladu existence pravdy. Autor se podrobně zabývá otázkou, co přesně znamená, že pravda „existuje“, a důsledně rozlišuje mezi pravdou jako takovou a pravdivostí jednotlivých výroků, soudů či teorií. Zatímco u faktických objektů chápeme existenci jako výskyt v rámci světa, u pravdy je situace ontologicky složitější. Text zkoumá, co činí výpověď pravdivou a jakým způsobem tuto pravdivost v našem poznání identifikujeme. S odkazem na Aristotela a jeho úvahy o logickém řetězení pravdivých výpovědí autor dovozuje, že pravdivost nemůže být inherentní vlastností samotného výroku ani prostým vztahem k věcné skutečnosti. Pravdivost je spíše čímsi závazným, co jednotlivé výpovědi přesahuje a sjednocuje. Článek tak zásadně zpochybňuje Aristotelovo tvrzení, že místo pravdy je pouze ve výpovědi, a zdůrazňuje, že pravdu nelze považovat za pouhou reálnou, věcnou skutečnost, nýbrž za fundamentální předpoklad smysluplného myšlení.