Tato práce se zabývá filosofickým objevem času a časovosti v souvislosti s vývojem subjektu. Text kritizuje tradiční řecký koncept kauzality, který vnímá počátky a konce pouze jako zdánlivé, neboť v něm každý následek má svou příčinu a každý konec je pouhým přechodem. Autor argumentuje, že pro skutečné pochopení času je nezbytné brát začátky a konce vážně jako reálné a neopakovatelné změny. Ústředním pojmem se stává událost, která v sobě integruje specifický počátek i konec jakožto vnitřně provázaný celek. Práce dále poukazuje na zásadní přínos moderní teoretické fyziky, zejména Alberta Einsteina, který pomohl definovat svět nikoliv jako soubor statických částic, ale jako dynamickou síť vzájemně reagujících událostí. Tento posun k procesualitě zásadně ovlivnil nejen přírodní vědy, ale stal se i klíčovým tématem pro současnou filosofii a teologii, čímž umožnil hlubší pochopení povahy světa a lidské existence v čase.
[Objev a význam času]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 6. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Objev a význam času]
Význam času: paralelně s objevem subjektu docházelo k objevu času, časovosti a tzv. časování (časení). Starý řecký předsudečný koncept kauzality musel být zlomen, aby se problém času konečně objevil v pravém světle i filosofům a filosofii. Čas totiž nemá smysl tam, kde nejde o začínání a končení. Kauzalita naopak předpokládá, že začátky a konce jsou jen zdáním, protože každý počátek je následkem čehosi dřívějšího, takže vlastně není žádným počátkem, a každý konec je jen přechodem k následkům, takže vlastně není skutečným koncem. Proto bylo dříve nebo později nutno přistoupit k pojetí takového typu změny, která už nemůže být charakterizována jako zdánlivá, tj. která počátky a konce bere vážně. Hned dalším nutným krokem bylo pochopení toho, že určité počátky a určité konce k sobě nějak náleží, tj. pojetí události, která má svůj počátek a svůj konec. Byla to moderní teoretická fyzika, která velmi přispěla k tomu, že událostnost má své místo v samých základech světa, že svět není hromadou nejrozmanitějších částic, ale že je množstvím na sebe navzájem reagujících (eventuelně někdy i nereagujících) událostí. (Byl to právě fyzik a matematik Einstein, který velmi výrazným způsobem učinili procesualitu filosofickým a dokonce i theologickém tématem.)
(Praha, 980614-3.)