Tato práce se zabývá filosofickým objevem času a časovosti v souvislosti s vývojem subjektu. Text kritizuje tradiční řecký koncept kauzality, který vnímá počátky a konce pouze jako zdánlivé, neboť v něm každý následek má svou příčinu a každý konec je pouhým přechodem. Autor argumentuje, že pro skutečné pochopení času je nezbytné brát začátky a konce vážně jako reálné a neopakovatelné změny. Ústředním pojmem se stává událost, která v sobě integruje specifický počátek i konec jakožto vnitřně provázaný celek. Práce dále poukazuje na zásadní přínos moderní teoretické fyziky, zejména Alberta Einsteina, který pomohl definovat svět nikoliv jako soubor statických částic, ale jako dynamickou síť vzájemně reagujících událostí. Tento posun k procesualitě zásadně ovlivnil nejen přírodní vědy, ale stal se i klíčovým tématem pro současnou filosofii a teologii, čímž umožnil hlubší pochopení povahy světa a lidské existence v čase.