Tento text zkoumá filosofické pojetí pravdy jakožto nepředmětné skutečnosti, kterou nelze vlastnit ani tradovat jako hotový předmět. Autor zdůrazňuje, že pravda není jsoucnem, nýbrž výzvou přicházející z budoucnosti, která od člověka vyžaduje neustálou připravenost, sebe-zapření a věrné následování. Na rozdíl od tradice, která uchovává minulé, se pravdy musíme stále znovu nadít. Následování pravdy neznamená únik ze světa, ale naopak cestu k druhým lidem a k pravdivému sebepoznání, což vyžaduje kritický odstup od všeho, co brání naslouchání. Tradice je sice nezbytná, ale musí být trvale podrobována světlu pravdy jakožto nejvyššímu kritériu. Veškeré myšlenkové formule jsou jen předposlední a omezené, a proto nesmí sklouznout k rutině či dogmatismu. V duchu zásady „semper reformanda“ musí být staré pravdy interpretovány kriticky a musíme zůstat otevření novým vyjádřením živé pravdy, která nás oslovuje v přítomném okamžiku.
[Pravda]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 12. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Pravda]
Pravdu nelze „tradovat“, tj. předávat (= dávat dál, např. další generaci), protože nikdo pravdu „nemá“ v držení, ve vlastnictví. Tak je tomu zejména proto, že pravda není jsoucí, není jsoucnem, je přicházející nepředmětnou skutečností, výzvou, abychom se k ní přihlásili, tak jako se ona přihlašuje k nám. A právě protože pravda přichází, a to z budoucnosti, nemůže být tradována. Tradovat lze jen to, co už pominulo, ale co stojí za to, abychom to uchovali. Pravdu nelze uchovat, nýbrž je třeba ji vždy znovu očekávat, pravdy je třeba se nadít, k jejím službám být vždy připraven, „zapřít sebe sama“ a ji věrně následovat. A protože pravda míří k nám, mezi lidi, do světa, znamená toto následování nikoliv odvrat od světa, nýbrž naopak cestu doprostřed světa, mezi lidi, k druhým lidem. Odstup od „světa“, od „lidí“, ba dokonce od sebe sama je ovšem nezbytný, protože všechno jsoucí zaclání, stává se překážkou naslouchání a porozumění pravdě, pokud se samo prosazuje resp. pokud nechce samo sebe zproblematizovat a tak se postavit do světla pravdy. Nicméně pravda neodvádí naši pozornost ani naše aktivity někam jinam, nýbrž vede nás právě k pohledu na nás samé a na skutečný svět, v němž žijeme. V tom smyslu pravda, která přichází, přichází vskutku „do svého vlastního“. Tradice je ovšem nezbytná, ale vždy znovu se musí stavět (resp. musí být stavěna) do světla pravdy. Žádná tradice se nesmí sama považovat za kritérium pravdy, ale vždy znovu musí být přezkoumávána ve světle pravdy jakožto posledního kritéria všeho jsoucího (tedy také tradovaného). To platí např. o našich formulích, jimiž se naši předchůdci nebo někdy i my sami pokoušeli a pokoušíme zachytit něco, co jsme poznali jako pravdu. Nikdy se takové formule nesmějí stát pouhou rutinou, samozřejmostí, už dokonce ne vynucující si náš bezpodmínečný souhlas a nekritickou poslušnost. Ve starých formulích musíme zaslechnout hlas skutečné, živé pravdy, která nás oslovuje hic et nunc. Proto nejde nikdy jen o „věrný“ výklad těchto formulí, nýbrž musí jít o výklad kritický. Nemáme-li lepších formulí, je lépe podržet staré, ale vždycky s připomínkami jejich předposlednosti a tedy omezenosti – zejména pak omezenosti konkrétní, kterou můžeme ukazovat a prokazovat. Vždycky musíme být otevřeni pro formule nové, i když s tím vědomím, že ani ty nejsou definitivní. (To je ostatně smyslem známé reformační zásady „semper reformanda“.)
(Praha, 981209-1.)