Text se zabývá historickými a věcnými předpoklady pojetí předmětnosti a jejím vztahem k subjektivitě. Autor sleduje vývoj od Descarta, který člověka chápal jako myslící věc, přes Leibnizovu koncepci niternosti monád, až po Hegelovu fenomenologii. Hegel představuje klíčový posun díky zavedení procesů zvnějšnění a zvnitřnění, čímž překonává striktní dualismus vnitřního a vnějšího. Ačkoliv je Descartes často vnímán jako zakladatel subjektivismu, text poukazuje na jeho přetrvávající objektivismus. Skutečný filosofický objev subjektu vede k zásadnímu zpochybnění tradičního, zpředmětňujícího myšlení, které dominuje západní vědě od dob předsokratiků. Tato revize není jen historickým exkurzem, ale aktuální filosofickou nutností, která otevírá cestu k novému chápání skutečnosti mimo rámec prostého objektivismu. Tím se problematizuje samozřejmost, s níž vědy nahlížejí na svět jako na soubor objektů, a zdůrazňuje se význam nepředmětného pojetí subjektu.
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
docx | pdf | html | digitalizáty
◆ diktát, česky, vznik: 27. 7. 1994
- jedná se o původní záznam tohoto dokumentu:
- [Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
Pojetí předmětnosti má své věcné, ale i historické předpoklady. Ještě u Descarta se setkáváme se samozřejmostí, s jakou charakterizuje člověka jako „res“, tedy věc. I když nejde o „věc“ rozprostraněnou, nýbrž myslící. Leibnizova monáda naproti tomu už má nitro. Niternost se stává samostatným tématem. Ale problém spojení mezi vnějškem a nitrem trvá až do Hegela. Ten učinil velký krok kupředu tím, že s fenomenologickou důsledností uznal přechod mezi „nitrem“ a „vnějškem“, a to oběma směry, za skutečný a dal mu pojmenování, totiž „zvnějšnění“ vnitřního a naopak „zvnitřnění“ vnějšího (Veräußerung, Verinnerung). V Descartovi se poněkud přehnaně zdůrazňuje původce takzvaného evropského subjektivismu, ale ve skutečnosti jde o něco dost odlišného. Descartes je nadále objektivistický. Ale jeho důraz na fundamentální odlišnost světa myšlenky od světa těl a těles otevřel cestu k stále zřetelnější tematizaci subjektu jako problému, který dnes jeví nejen všechny známky živé aktuálnosti, nýbrž přímo prvořadé filosofické závažnosti, protože tím je stále více problematizována platnost zejména ve vědách jakoby samozřejmého „objektivismu“, jehož původ musíme ovšem hledat již u předsokratiků. Filosofický „objev“ subjektu či „vynález“ pojmu a pojetí subjektu nutně vede k otřesu, zproblematizování a revizi celé dosavadní tradice zpředmětňujícího myšlení a tím k novému chápání skutečnosti vůbec.
Písek 940727-1.