Tento text analyzuje úvahu Emanuela Rádla o roli pravdy v českých dějinách, jak je popsána v jeho díle „Válka Čechů s Němci“. Autor se zaměřuje na Rádlovu interpretaci hesla „Pravda vítězí“ a jeho propojení s křesťanským evangeliem a příchodem Božího království. Přestože autor oceňuje Rádlovu schopnost postihnout zásadní aspekty národní identity skrze dotek věčnosti, kritizuje jeho lpění na tradičních metafyzických pojmech. Hlavním bodem kritiky je Rádlovo užití termínu „věčnost“, který autor vnímá jako problematický a odtržený od dějinné reality. Místo „věčnosti“ navrhuje termín „nepředmětnost“ nebo přímý „dotek pravdy“, který lépe vystihuje aktuální dění v čase a prostoru. Text poukazuje na to, že pravda se projevuje „hic et nunc“ v konkrétních dějinných okamžicích. Úvaha tak dekonstruuje tradiční předsudky, které mohou zatemňovat hlubší pochopení dějinných událostí a jejich duchovního významu pro český národ.
Pravda v českých dějinách
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 1. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Pravda v českých dějinách
Rádl napsal ve „Válce Čechů s Němci“ tuto větu (str. 16):
„Křesťanství promluvilo k Čechům evangelium, »že se naplnil čas a přiblížilo se království boží«; nebesa se otevřela; poprvé zažili Češi dotek věčnosti.“ Tak začíná oddíl O), nadepsaný slovy PRAVDA VÍTĚZÍ.“
Jako vždy, i zde se Rádl takřka geniálně dotkl čehosi základního, a zároveň tam nechal žel dál cosi zastaralého a neplatného. Myšlenka, pravda vítězí nade vším, navazující na apokryfního Deutero-Izaijáše, byla Čechům zprostředkována křesťanstvím; a nesmíme opomenout, že tato myšlenka je spjata se zvěstí evangelia, že „se naplnil čas a přiblížilo se království boží“, což nesmíme ztotožňovat s nějakým koncem-cílem, vyňatým či vyřazeným z dějin, ale spíše jako právě aktuální dění toho pravého, co se má stát („již jest mezi vámi“). Ale chyba nabyla tak říkajíc převahy: „nebesa se otevřela“ – a místo aby bylo s důrazem podtrženo, že nebesa je otvírají jen vždycky hic et nunc, tedy v dějinách, v určitém okamžiku dějin, takže je pak možno to jen připomínat a navazovat na to, Rádl napíše, že Češi poprvé zažili „dotek věčnosti“ – měl říci raději „dotek ryzí nepředmětnosti“, nebo třeba „dotek pravdy“ – ale „věčnosti“? Co to je věčnost? Copak se tím obvykle nemyslí bezčasí, uniklost z času, nebo spíše ještě neposkvrněnost, nepoškozenost časem? Na počátku byla skvělá myšlenka, aby byla hned znehodnocena tradičním předsudkem (možná jen proto, aby byla přijatelnější? nebo spíše proto, že nebyla až do důsledků domyšlena?)
(Písek, 190114-1.)