Text předkládá pojetí filosofie jako permanentní sebekritiky, což umožňuje překonat spory o její fundamentální povahu. Pokud chápeme filosofování jako neustálý proces sebereflexe, pak i pokusy o odmítnutí filosofie se stávají její součástí, pokud si zachovávají kritický rozměr. Autor navazuje na pythagorejskou tradici, která filosofii definuje jako lásku k moudrosti či pravdě, nikoli jako její konečné vlastnění. Tento dynamický vztah k pravdě připouští možnost omylu i jeho následnou nápravu prostřednictvím kritického zkoumání vlastního myšlení i dialogu s ostatními. Takovéto chápání nutně vede k uznání plurality filosofických přístupů. Vlastní těžiště filosofické práce se pak přesouvá od hledání smyslu filosofie jako celku k hlubšímu vymezení jednotlivých disciplín, jako je například ontologie. Filosofie tak zůstává otevřeným a neustále se obnovujícím hledáním, které je definováno svou metodou kritického tázání a vědomím vlastní nehotovosti.