Text se podrobně zabývá problematikou identity společenství v zásadním protikladu k identitě jednotlivce. Autor definuje kolektiv jako nepravé individuum, které svou integritu nečerpá z přirozené vnitřní jednoty, nýbrž ji musí aktivně udržovat skrze historickou paměť a neustálé, opakované uznávání vzájemné blízkosti všech svých členů. Tato blízkost není založena pouze na vnějších či věcných faktorech, ale vyžaduje hluboké zapojení vnitřní subjektivity a niternosti každého jednotlivce. Úvaha rozlišuje mezi různými způsoby pojímání celků, jako je lid, obyvatelstvo či národ, přičemž právě u národního společenství zdůrazňuje naprosto klíčovou a nezastupitelnou roli jazyka. Jazyk zde neslouží pouze jako prostý komunikační nástroj, ale představuje zásadní prostředek pro ustavování a dlouhodobé udržování integrity společenství, což lidský kolektiv odlišuje od pouhého biologického soužití či přírodního biotopu. Text dochází k závěru, že fenomén řeči nelze nikdy redukovat na pouhou interakci subjektů, neboť tvoří samotný základ pro vnitřní sjednocení kolektivu do funkčního celku.
Identita společenství
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Identita společenství
Tázat se po identitě nějakého společenství (kolektivu) je něco zcela jiného než tázat se po identitě jednotlivce (individua). Kolektiv jako ,nepravé individuum“ nezůstává sám sebou tím, že je niterně integrován, ale musí se udržovat za pomoci paměti opakovanými ,návraty‘ všech svých členů jako jednotlivců k těm druhým jako k „druhům“ či „soudruhům“ jako sobě bližším než ke kterýmkoli dalším, jinak navenek podobným. Tento vztah blízkosti nelze převést ani odvodit z ničeho vnějšího, jen předmětného, ale musí být založen na zapojení jejich niternosti, nejen subjektivity. Sama subjektivita totiž musí niterný vztah k tomu, k čemu se vztahuje resp. čeho se týká, neboť je nezbytně vždy také subjektní. Proto musíme také zde uvažovat o jisté úrovni a možná i o jistém typu sjednocení kolektivu v nepravý ,celek‘. Proto se tato skutečnost obráží také na způsobu, jakým o tom hovoříme: je rozdíl, když mluvíme o lidu a o obyvatelstvu, a docela jinak, když mluvíme o národě nebo o ,evropanství‘ (a ovšem tím spíše o společenství nějak organizovaném, např. církvi nebo spolku apod.). Národ je něco (byť snad vzdáleně) připomínajícího biotop v přírodě; zdá se ovšem, že těžko v přírodě můžeme shledat analogii „jazyka“ či „řeči“ (i když prostředky vzájemného dorozumívání tam na jistých úrovních nepochybně nacházíme. Prostředky vzájemného ,dorozumění‘ či spíše ,dorozumívání‘ umožňují jisté nesrovnatelně efektivnější ustavování a udržování nepravé ,jednoty‘ (,integrity‘) ve společenství lidí, mluvících jedním jazykem (nebo alespoň takovému jazyku rozumějících) než bychom pozorovali nebo mohli popisovat třeba ve společenství lesním apod. Proto musíme fenoménu jazyka či řeči věnovat samostatnou pozornost a neredukovat ji na prosté soužití subjektů. To je důležité zejména v případě „národa“ či „národů“.
(Praha, 190330-3.)