Tato úvaha se zabývá hlubokým rozdílem mezi odpuštěním a pouhým zapomněním. Autor argumentuje, že zapomnění není skutečným řešením, neboť představuje popření či smazání křivdy, která se může kdykoli vrátit v ničivější podobě. Skutečné odpuštění vyžaduje přijetí minulosti bez pocitu hořkosti a příkoří, což je projev vnitřní svobody a síly ducha (fortitudo animi). Text varuje před nebezpečím sdílené paměti a kolektivního pocitu křivdy, který se snadno šíří a deformuje identitu celých národů. Pokud se společenství definují skrze minulé újmy způsobené jinými, dochází k další degradaci a brání se skutečnému míru. Autor zdůrazňuje, že neschopnost přiznat si prohru a její interpretace jako nespravedlivé křivdy vytváří překážky v budoucím soužití. Klíčem k překonání těchto konfliktů je zbavit křivdy jejich nebezpečnosti a přistupovat k historickým prohrám s vnitřní statečností, čímž se zamezí dalšímu šíření duchovní choroby plynoucí z pocitu ublížení.
Odpustit není zapomenout
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Odpustit není zapomenout
Odpustit neznamená zapomenout, protože zapomenout znamená neodpustit, ale křivdu prostě jen smazat, případně popřít (což ale zároveň již znamená tak docela a naprosto nezapomenout). Odpustit neznamená zapomenout, ale přijmout, takřka akceptovat, ale bez pocitu příkoří; a to není zejména v některých případech samozřejmé. Zejména to není samozřejmé pro sdílenou paměť, neboť je velice nesnadné sdílet přijetí bez pocitu příkoří, který je nesmírně nakažlivý a šíří se od jednoho k druhým takřka nekontrolovatelně. Obvinit, ba dokonce si vinu druhého jen uvědomit bez hořkého pocitu příkoří minulých křivd, ať skutečných nebo dokonce jen zdánlivých. je něco, čeho je schopen jen člověk svobodný – je to ,fortitudo animi‘, statečnost a síla ducha. ,Duch‘ pocitem křivdy trpí, a je zejména poš kozován a deformován, je své svobody zbavován, je o ni olupován a děje se mu násilí. Proto zapomnění není a nemůže být řešením – pocit křivdy se kdykoli může vrátit a obnovit, stát se dokonce mocnějším a škodlivějším. ,Duch‘ má v pocitu křivdy naklíčeno k chorobě, někdy velmi obtížně léčitelné. Zejména v případě sdíleného pocitu křivdy jde o nebezpečnou sedimentaci zlého pocitu v podobu dějinné křivdy. V takovém případě neplatí vůbec jakékoli pouhé zapomenutí. Běda národům, které si z naprostého nepochopení snaží posilovat vědomí své identity připomínáním minulých křivd způsobených těmi „druhými“; je to nepochybné znamení prohry, a tedy další újmy. Ke sporům, a dokonce válkám, vždy docházelo a asi i nadále docházet bude, ale dokud si ti, co prohráli, svou prohru (nebo třeba jen historickou opožděnost) nepřiznají a budou ji chápat jako křivdu ze strany vítězů (nebo rychlejších), budou tak jen kladeny další a nové překážky k „míru“. Křivdy je třeba zbavit této nebezpečnosti, a to i tam (někdy zejména tam), kde je jen o křivdy zdánlivé, jako křivdy pociťované a pak tradované. Prohry je zkrátka třeba brát sportovně (pokud možno), i když to je někdy velmi nesnadné.
(Praha, 190331-2.)