Text zkoumá vztah mezi subjektem a časem v kontextu událostného dění. Subjekt zde není chápán jako nezávislá entita, nýbrž jako integrální součást procesu, který jej vytváří za účelem sjednocení celku. Existence subjektu je podmíněna jeho schopností neustále na sebe navazovat v rámci trvání události. Jakmile však událost skončí a dojde k jejímu zvnějšnění, subjekt zaniká a nemůže se k sobě vrátit. Na základě této ontologické pozice autor kritizuje Hegelův koncept návratu absolutního ducha k sobě samému. Subjekt nelze vnímat jako čistě niternou instanci, která by se mohla ze stavu zvnějšnění navrátit k nějaké nové formě vnitřnosti. Tato perspektiva odmítá tradiční aristotelské i hegelovské pojetí času a subjektivity a zdůrazňuje procesuální a konečnou povahu subjektu vázaného na konkrétní událost. Práce tak přináší reflexi o hranicích subjektivity a nemožnosti sebepřesahu po ukončení konstitutivního dění.
Subjekt a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 5. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Subjekt a čas
Subjekt se děje, je součástí událostného dění, které si ho vytvořilo za účelem své integrity, svého sjednocení v celek. Subjekt události není tedy ničím samostatným, na události (na událostném dění) nezávislým. Subjekt trvá tím, že se k sobě vždy znovu jakoby vrací (tj. navazuje na sebe a v tom smyslu ,trvá‘, ale nemůže se k sobě vrátit poté, když událost již nastala a ustala, tj. když skončila zvnějšněním (subjekt se z tohoto stavu nemůže vrátit k sobě, protože už přestal být nesen událostí jako celkem tj. přestal ,být‘. (Hegelův koncept návratu absolutního ducha k sobě je proto třeba i z tohoto důvodu odmítnout. Ani aplikace na subjekt tu neobstojí: nejen v běžném, třeba aristotelském pojetí času, ale ani v jiném pojetí času nelze chápat subjekt jako něco jen vnitřního, co se ke své niternosti může ze svého zvnějšnění vrátit k nějaké „nové niternosti“.)
(Písek, 190515-1.)