Text zkoumá vztah mezi subjektem a časem v kontextu událostného dění. Subjekt zde není chápán jako nezávislá entita, nýbrž jako integrální součást procesu, který jej vytváří za účelem sjednocení celku. Existence subjektu je podmíněna jeho schopností neustále na sebe navazovat v rámci trvání události. Jakmile však událost skončí a dojde k jejímu zvnějšnění, subjekt zaniká a nemůže se k sobě vrátit. Na základě této ontologické pozice autor kritizuje Hegelův koncept návratu absolutního ducha k sobě samému. Subjekt nelze vnímat jako čistě niternou instanci, která by se mohla ze stavu zvnějšnění navrátit k nějaké nové formě vnitřnosti. Tato perspektiva odmítá tradiční aristotelské i hegelovské pojetí času a subjektivity a zdůrazňuje procesuální a konečnou povahu subjektu vázaného na konkrétní událost. Práce tak přináší reflexi o hranicích subjektivity a nemožnosti sebepřesahu po ukončení konstitutivního dění.