Tento text se zabývá filosofickou úvahou o vzniku jedinečnosti ve vesmíru na základě interakcí elementárních částic. Autor vychází z předpokladu, že pokud na počátku existovalo množství identických mini-částic, musely mít schopnost vzájemného navazování. Tato schopnost však vyžaduje existenci určitého subjektu u každé částice, což zpochybňuje pojetí těchto částic jako absolutního počátku. Samotný akt propojení mezi původně identickými částicemi je přisuzován náhodě, která se stává prvotním zdrojem jedinečnosti. Skutečná, rozvinutá jedinečnost pak vyvstává z komplexního, mnohostranného a časově diferencovaného organizování těchto částic do vyšších celků. Právě tato schopnost vytvářet rozmanité struktury umožňuje nastartování evolučního procesu. Evoluce je v tomto pojetí chápána jako dynamický systém založený na neustálé kombinaci jedinečných prvků a strukturních podobností, což vede k postupnému vývoji složitějších forem bytí a organizace ve vesmíru.