Tato úvaha zkoumá postavení člověka ve vesmíru a zaměřuje se na otázku hledání smyslu existence. Autor argumentuje, že smysl lidského života a jeho kulturních výdobytků nelze odvozovat z perspektivy celého vesmíru, nýbrž primárně z hlediska člověka samotného. Na příkladu umělecké tvorby v době historického úpadku dokazuje, že hodnota díla zůstává nezávislá na širším kontextu. Tato zákonitost platí i v evoluci a sociální sféře: vyšší úrovně smyslu nevznikají shora, ale jsou výsledkem cíleného úsilí na nižších úrovních. Společenská kultivace člověka tak není pouhým odleskem chování primátů, ale svébytným základem pro vyšší formy bytí. Závěrem text konstatuje, že smysl života na naší planetě není měřitelný vývojem galaxií, protože smysl roste zdola nahoru. Člověk a jeho dějiny tak představují autonomní sféru, v níž se ustavují hodnoty nezávisle na kosmickém měřítku. Celá esej obhajuje svébytnost lidské iniciativy jakožto zdroje smyslu v jinak lhostejném vesmíru.
Člověk ve Vesmíru
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Člověk ve Vesmíru
Postavení člověka (případně lidstva) ve Vesmíru nemůže být posuzováno z hlediska Vesmíru, nýbrž spíše z hlediska člověka (a jeho života i jeho dějin). Nedostatek smyslu na vyšší úrovni nemusí znamenat podobný nebo ještě větší nedostatek smyslu na úrovních nižších. Např. to, že nějaký umělec, třeba básník, dosáhne velké zdatnosti až monumentálnosti ve svém díle vůbec neodvisí od toho, že se tak stane v době historicky úpadkové, neboť hodnota básně je vždy do jisté míry nezávislá na době, kdy je báseň napsána. (Pokud vůbec můžeme mluvit o nějaké závislosti, pak v tom smyslu, že dílo je navzdory své výjimečnosti neblaze poznamenáno svou dobou.) Už sám tento příklad ukazuje, jak nižší smysl se nemusí odvozovat od nějakého širšího, vyššího smyslu, ale že naopak ten vyšší smysl může růst a intenzivnit leda smysluplnému úsilí na nižší úrovni. A to platí nejen v oblasti kulturní, ale obecně evoluční: smysl vývoje na nižší úrovni se nemůže odvozovat ze smyslu na vyšší úrovni, nýbrž naopak toho vyššího smyslu může být dosahováno jen díky iniciativám na nižší úrovni. Společenská kultivace člověka se neodvozuje ze způsobu žití prinmátů ani vůbec živočichů, ale představuje výchozí základnu pro vytváření (ustavování) vyšších úrovní. Odtud vyplývá, že smysl života na planetě nemůže být odvozován ani měřen smyslem vývoje hvězd a galaxií, tedy ani vývoje Vesmíru (pokud je ten náš jen jeden). Smysl zkrátka roste zdola a nikoli shora.
(Písek, 190701-1.)