Tento text se zabývá kritickým rozborem pojmu ‘Uroffenbarung’ (prasjevení), který autor označuje za problematický a zatížený předsudky či konfuzemi. Autor rozlišuje mezi náboženským prožitkem a tím, co je prožíváno, přičemž odmítá dosavadní redukci prožívaného obsahu na pouhý intencionální předmět. Pokud má mít termín Uroffenbarung nějaký význam, musí být chápán jako sebesdělení pravdy, které tvoří nezbytnou podmínku pro každé lidské porozumění, nikoli však jeho výsledek či produkt. Z tohoto důvodu zůstává prasjevení v zásadě nezpředmětnitelné a nelze jej uchopit jako objekt. Text dále odmítá genetické či historické chápání tohoto pojmu. Uroffenbarung nelze ztotožňovat s žádnou fixní předlohou, kterou by následné formulace a jejich úpravy pouze napodobovaly. Proces redakce náboženských vyjádření se sice může k této pravdě přibližovat či se od ní vzdalovat, avšak prasjevení samo o sobě zůstává dynamickým základem, nikoli statickým historickým faktem. Pojednání tak usiluje o redefinici vztahu mezi zjevenou pravdou a jejím lidským uchopením mimo rámec tradiční předmětnosti.