Tato úvaha se podrobně zabývá Aristotelovým zkoumáním vzniku a zániku v jeho spise O vzniku a zániku, konkrétně pasáží 319a. Autor rozebírá rozdíl mezi absolutním a relativním vznikem, přičemž zdůrazňuje, že procesy vzniku a zániku jsou neoddělitelně spjaty s kategorií nejsoucna v rámci procesuálních změn. Jádrem textu je analýza klíčového tvrzení, že „vznik je zánikem nejsoucna a zánik je vznikem nejsoucna“. Autor kriticky poukazuje na závažnou nepřesnost v českém překladu tohoto textu, který v daném kontextu chybně uvádí vznik jsoucna namísto vzniku nejsoucna, čímž narušuje symetrii Aristotelovy argumentace. Ačkoli text zmiňuje složité ontologické otázky spojené s pojmem „absolutního nejsoucna“ a Aristotelovým pojetím látky (hylé) jakožto ryzí možnosti, záměrně se od těchto hloubek distancuje. Namísto toho se soustředí na formální přesnost Aristotelovy dikce a logickou strukturu jeho vyjádření o vzájemné provázanosti bytí a nebytí. Cílem je upozornit na to, že pro správné pochopení Aristotelovy fyziky je nezbytná naprostá terminologická důslednost a věrnost původnímu řeckému vyjádření procesuality, což je nezbytný předpoklad pro jakoukoli další filosofickou interpretaci.
Vznik a nejsoucí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 1991
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1991
Vznik a nejsoucí
Aristotelés (O vzniku a zániku, 319a) rozlišuje absolutní vznik a zánik od relativního (některé věci absolutně vznikají, jiné se pouze něčím stávají, a podobně některé věci absolutně zanikají, jiné se pouze stávají něčím jiným. Absolutní zánik představuje cestu, vedoucí k absolutnímu nejsoucnu. (Nechme zcela stranou širší kontexty a také otázku s tím spojenou, jakou pozici drží sám Aristotelés. Důležité je to, že se tyto a následující formulace objevují v probíraném tématu alespoň diskusně.) Rekurs k tzv. podkladu není (alespoň v samotné diskusi) řešením, protože je třeba uvažovat možnost, že může jít o „nevnímatelnou látku“ resp. o „nejsoucí substrát“ (= substrát, který je nejsoucnem) apod. Celou tuto věc nechme proto zase stranou. V každém případě najdeme v Aristotelově následující formulaci: „Ať už je nebo není podklad nějakým jsoucnem, vzniká z nejsoucna, stejně jako zaniká do nejsoucna.“ A hned v další větě najdeme onu rozhodující formulaci, o kterou mi jde, totiž že „vznik je zánikem nejsoucna a zánik je vznikem nejsoucna“. Slovenský překlad (180) je vcelku správný, zatímco český dělá hrubou chybu: „vznik je zánikem nejsoucího a zánik vznikem jsoucího“; správně má nepochybně být, že „zánik (jsoucího) je vznikem nejsoucího“. A v další větě je zase tématem diskuse „absolutní nejsoucno“ (resp. „nejsoucí naprosto“). O tom bych nechtěl hovořit, protože to odvádí od tématu k problematice zcela jiné, totiž k Aristotelovu chápání HYLÉ jako ryzí možnosti, o které sice v této souvislosti platí, že je absolutně nejsoucí, ale v kritické analýze se ukáže, že v jiném smyslu i toto údajně „absolutně nejsoucí“ Aristotelés chápe zase jenom jako jakýsi druh jsoucího; od toho tedy odhlížejme. Jde mi nikoliv o Aristotelovy pozice, nýbrž o jeho formulaci.
(25. 6. 1991)
### 910625