Tato práce analyzuje vztah mezi vnímáním a míněním, přičemž vychází z teze, že vnější svět je nám přístupný pouze skrze smyslové vjemy, nikoliv přímo. Autor zdůrazňuje, že smyslové vnímání je zatíženo chybami, které lze odhalit pouze srovnáváním vjemů prostřednictvím vědomé aktivity. Samotný vjem zůstává nevyhodnocen, dokud není začleněn do souvislostí přesahujících pouhé smyslové dojmy. Žádný lidský soud se nemůže opírat výhradně o surové vjemy, ale vždy o vjemy již interpretované. Text kritizuje oddělování smyslového poznání od interpretace a považuje za omyl vnímat zkušenost jako čistě smyslovou. Ústředním tématem je nerozlučné, leč diferencované propojení aktu vnímání s jeho předmětem a mínícího s míněným. Vnímání a mínění jsou zde představeny jako komplexní procesy, v nichž dochází k významovému sjednocení subjektu a objektu, což je klíčové pro pochopení povahy lidského poznání a reality.
Vnímané a míněné
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Vnímané a míněné
Vnější svět je nám přístupný díky smyslovým vjemům, tj. ve zprostředkování smysly – ergo nikoli přímo. Smyslové vnímání může být zatíženo i chybami, které mohou být odhaleny teprve srovnáváním jedněch vjemů s jinými vjemy. K tomu je ovšem zapotřebí zvláštních aktivit vědomí, které nelze odvozovat z pouhých vjemů samotných. Smyslový vjem je vždycky sám o sobě takový, jaký je ; ale takto sám o sobw zůstává nevyhodnocen, doku není zapojen do jistých kontextů, které nemají svůj pvod pouze ve smyslových dojmech a vjemech. To pakticky znamená, že svůj vjem buď neznáme (nebo aspoň neznáme plně), dokud je do nějak příslušných souvislostí nezpojíme a tak celkově nezhodnotíme. Důsledkem této okolnosti je nemožnost smyslový dojem (nebo vjem) nějak blíže charakterizovat, dokud jej nemíníme, tj. neučiníme tématem. Což namená, že žádný náš soud se nemůže opírat jen o smyslové dojmy nebo vjemy, leč o dojmy nebo vjemy již nějak interpretované. Proto mluvit samostatně o smyslovmých poznatcích nebo smyslovém poznání, jako kdyby každá interpretace byla již něčím pouze přidaným, je hrubý omyl a je v hrubém rozporu se vší naší zkušeností (která nikdy není jen smyslová). A to vše úzce souvisí s tím, že nikdy nesmíme zapomínat na to, že nejen fenomén „mínění“, ale i fenomén „vnímání“ jsou nepřehlédnutelně charakteristické tím, že v nich jde vždy o více méně komplikované, ale maximálně významné spojení či propojení aktu s jeho cílem či tématem, tj. vnímajícího s vnímaným resp. mínícího s míněným (aniž by ovšem bylo přípustné obojí zaměňovat nebo směšovat).
(Písek, 160504-1.)