Tato práce se zabývá rozdílem mezi tradiční a novou ontologií, přičemž klíčovým bodem diskursu je pojetí obecnin a forem. Stará ontologie vnímá intencionální modely jsoucen, jako jsou platónské ideje či aristotelské formy, jako skutečně jsoucí a působící síly, které vnášejí jednotu a řád do proměnlivé reality. Oproti tomu nová ontologie, pro niž autor navrhuje označení „méontologie“, přináší radikální změnu paradigmatu. V tomto pojetí nejsou ideje ani formy chápány jako jsoucna nebo aktivní mohutnosti, ale jsou definovány jako „ne-jsoucí“ (mé on) ve specifickém smyslu. Text analyzuje, jak tento posun redefinuje vztah mezi pojmovým modelem a materiální realitou. Abstrakce od substance k ne-jsoucnu představuje zásadní ontologický vývoj v chápání principů, které formují svět. Autor zdůrazňuje, že zatímco tradiční přístup hledal neměnné základy v bytí, nová ontologie je nachází v paradoxní povaze toho, co není přímo přítomno jako jsoucí entita, přesto však hraje konstitutivní roli.