Tato práce se zabývá rozdílem mezi tradiční a novou ontologií, přičemž klíčovým bodem diskursu je pojetí obecnin a forem. Stará ontologie vnímá intencionální modely jsoucen, jako jsou platónské ideje či aristotelské formy, jako skutečně jsoucí a působící síly, které vnášejí jednotu a řád do proměnlivé reality. Oproti tomu nová ontologie, pro niž autor navrhuje označení „méontologie“, přináší radikální změnu paradigmatu. V tomto pojetí nejsou ideje ani formy chápány jako jsoucna nebo aktivní mohutnosti, ale jsou definovány jako „ne-jsoucí“ (mé on) ve specifickém smyslu. Text analyzuje, jak tento posun redefinuje vztah mezi pojmovým modelem a materiální realitou. Abstrakce od substance k ne-jsoucnu představuje zásadní ontologický vývoj v chápání principů, které formují svět. Autor zdůrazňuje, že zatímco tradiční přístup hledal neměnné základy v bytí, nová ontologie je nachází v paradoxní povaze toho, co není přímo přítomno jako jsoucí entita, přesto však hraje konstitutivní roli.
Ontologie stará a nová
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 11. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Ontologie stará a nová
Pro starou (tradiční) ontologii bylo (a je) charakteristické, že intencionální model pojmů jsoucen (tzv. obecnin) měla za ,jsoucí‘ a dokonce za ,působící‘ (i když na druhé straně se tu vracela myšlenka neměnnosti: tomu, co je proměnlivému jsoucnu tím společným a sjednocujícím, se připisovala schopnost formovat, tedy působící mohoucnost udržování proměnlivé mnohosti v jednotě ,totožnosti‘). Toto pojetí zřetelně rozpoznáváme za platónskou myšlenkou „ideje“, ale také za aristotelskou (a později scholastickou) myšlenkou „formy“ (morfé). Pro novou ontologii můžeme proto právem zvolit i pojmenování ,méontologie‘, neboť ani „idea“, ani „forma“ tu není chápána jako jsoucí (tím méně jako nějaká „mohutnost“), nýbrž radikálně jako „ne-jsoucí“ (mé on), byť ve velmi specifickém smyslu.
(Písek, 161107-1.)