Tento text se zabývá filosofickým pojetím vztahu mezi událostí a jejím subjektem. Autor vychází z teze, že každá událost má svůj počátek v budoucnosti a své aktuální přítomnosti dosahuje procesem vnějšího uskutečňování. Aby se událost mohla plně realizovat v rámci světa konkrétních dějů, musí na ně reagovat a integrovat je do procesu svého uskutečňování. Klíčovým momentem tohoto procesu je ustavení vlastního subjektu, které události umožňuje přesáhnout rámec pouhé pasivní existence a zahájit aktivní činnost. Subjekt zde není chápán jako vnější produkt či umělá konstrukce, nýbrž jako vnitřní transformace samotné události, která se skrze tuto změnu stává jednajícím subjektem. Autor v závěru reflektuje obtížnost přesného pojmového uchopení tohoto dynamického vztahu a připouští určitou terminologickou nedostatečnost, přičemž zdůrazňuje potřebu volit různé formulace v závislosti na kontextu. Práce tak přispívá k hlubšímu pochopení ontologické povahy událostí a konstituce subjektivity.
Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Událost a její subjekt
Každá událost má svůj vlastní počátek v budoucnosti; aktuální přítomnosti nabývá (dosahuje) tím, že se „zvnějšní“ („zpředmětní“). To může udělat pouze tím, že vstoupí do světa konkrétních událostí a že na některé tyto konkrétní události jednak zareaguje, jednak je eventuálně pojme (a vintegruje) do procesu svého uskutečňování. K tomu cíli ovšem musí iniciovat některé své akce, jimiž přesáhne (překročí) rámec svého pouhého uskutečňování, a to nemůže udělat bez toho, že ustaví (vytvoří, konstituuje) svůj vlastní subjekt. Takový subjekt ovšem nemůžeme chápat jen jako výtvor, produkt ani konstrukci, vůči které by se ať už sama aktivní událost, ať už jakákoli jiná na této aktivitě zatím nezúčastněná událost mohla vztáhnout jako k čemu sobě vnějšímu. Proto hovoříme o tom, že toto „vytvoření“ subjektu můžeme pojmout také jako jakousi změnu události samé, totiž změnu, jíž se událost aktivně stane sama (,svýmʻ) subjektem (ovšemže tak, že se sama stane subjektem). Musím přiznat, že ani jedna z obou uvedených formulací nemůže být považována za dostatečně vyhovující. Protože však mne zatím jiná formulace nenapadá, musíme podle okolností někdy užít jedná z nich, zatímco jindy a v jiném kontextu té druhé.
(Písek, 150205-1.)