Tento text se zabývá povahou a limity statistiky jako nástroje pro zkoumání hromadných jevů. Autor zdůrazňuje, že statistika je účinná především při práci s velkými datovými soubory a pluralitními jevy, zatímco u jednotlivých a jedinečných událostí její predikční schopnost klesá. Na příkladu předpovědi počasí je demonstrováno, že statistické průměry nedokážou přesně určit konkrétní stav v krátkodobém horizontu, ale spíše vymezují hranice toho, co se pravděpodobně nestane. Podobný princip platí i v exaktních vědách, jako je astrofyzika. Vzhledem k časové náročnosti pozorování vývoje vesmírných těles se vědci spoléhají na srovnávání různých objektů a vytváření obecných schémat či ideálních typů pomocí počítačových simulací. Text uzavírá úvahou, že ačkoliv lze vysledovat určité zákonitosti, vývoj konkrétních planetárních a hvězdných systémů zůstává v mnoha ohledech jedinečný, nepředvídatelný a v detailech nevypočitatelný. Statistika tedy poskytuje rámec možností spíše než konkrétní jistoty.
Statistika – předpoklady
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 3. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Statistika – předpoklady
K čemu slouží statistika a k čemu je nevhodná? Statistika znamená vždycky práci s velkými čísly, jinak řečeno s pluralitními, masovými jevy. V případě jevů jednotlivých, a protože takové bývají někdy nebo zčásti jedinečné, moc nám nepomůže. Jde-li např. o to jaké počasí bude zítra, nepomůže nám znalost průměrné denní teploty nebo průměrných srážek apod. při rozhodování, co budeme – třeba v zemědělství – podnikat, protože nám ony údaje neřeknou o zítřku nic víc, než co řeknou dlouholeté zkušenosti rolníkovi nebo statkářovi: že nebude žádné velké vedro (zejména když máme podzim na krku a žijeme ve střední Evropě), ale že téměř jistě nebudou (v témž případě) žádné mrazy apod. Statistika nám neřekne, jak bude zítra, ale dost slušně nám předpoví, jak zítra určitě nebude. To však zdaleka neplatí jen o fenoménu tak proměnlivém, jako je počasí, ale najdeme to třeba i v exaktních vědách, jako např. ve fyzice, řekněme astrofyzice. Dnešní astrofyzikové nemohou pochopitelně sledovat vznik, vývoj a zánik (konec) planet, hvězd, hvězdokup, galaxií, kup galaxií atd., protože k tomu především nemají k dispozici dost času. A tak si pomáhají tím, že srovnávají příslušné útvary z různých míst na obloze, a to tak, že předpokládají jakési pravidelnosti, které takové srovnávání dovolují. Výsledkem jejich práce je pak vytvoření jakéhosi obecného schématu, které nám pak dovoluje zejména v počítačových simulacích konstruovat jakési ideálné typy hvězdného vývoje. Zároveň se však přitom ukazuje, že vývoj planetárních systémů, hvězdných soustav atd. se od sebe případ od případu značně liší, že tedy je jiným systémům podobný, ale že je také čímsi jedinečný, zejména pak – připustíme-li si tuto nadlidskou perspektivu – předem neodhadnutelný, nevypočitatelný a neodhadnutelný (opět spíše máme možnost předpovědí, k čemu určitě nebo aspoň snad nedojde).
(Písek, 150320-3.)