Text se zamýšlí nad rolí nápovědi, sugesce a náznaku v poezii a filosofii, přičemž vychází ze Šaldovy charakteristiky básníka Ramuze. Zatímco v poezii je náznak přirozeným a vítaným prvkem, v seriózní filosofii představuje pouhý počáteční impuls, který musí být podroben důkladné kritické reflexi. Autor argumentuje, že v rámci autentické filosofické práce nesmí intuice, tušení a dojmy zůstat v nevyřčené nebo mlhavé podobě, nýbrž musí být soustavně prověřovány a převáděny do systematické a explicitní podoby, a to i za cenu, že zůstanou v rovině hypotéz. Zásadní metodologický rozdíl spatřuje autor mezi filosofií a matematikou: zatímco v matematice je rozhodující konečný výsledek, ve filosofii je podstatně důležitější samotná cesta k řešení. Tento procesuální charakter filosofického tázání je tím, co činí díla jiných myslitelů skutečně inspirativními. Samotné výsledky jsou často historicky pomíjivé, ale myšlenkový postup a způsob odhalování problémů nabízejí prostor pro vlastní svébytné filosofování a kritické navázání na tradici.
Nápověď v básni a ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 3. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Nápověď v básni a ve filosofii
Šalda (Zápisník IV, str. 17) charakterizuje Ramuze jako básníka „nápovědi, sugesce, náznaku“. V poezii to není (nebo aspoň nemusí být) vada ani nedostatek. Jak se to má s „náznakem“ či „nápovědí“ ve filosofii? Nemyslím, že by bylo nutno něco takového z filosofie principiálně vykázat, ale v rámci „laboratorní“ filosofické práce to nemůže zůstávat jen v podobě nápovědi či náznaku, nýbrž musí to být – v reflexi – náležitě odhalováno, byť jako problematické. Při skutečném, tj. aktuálním filosofování je třeba věnovat velkou péči také nejrůznějším tušením a dojmům, ale je třeba je prověřovat jakýmsi zkusmým prováděním a převáděním do systematické (a výslovné) podoby, byť jen v hypotetické formě. V tom se filosofická práce a produkce zásadně liší od úpráce a produkce matematické: v matematice se má za to, že nemá smysl se pídit po tom, jak řešitel dospěl k výsledku, protože výsledek je to, oč tu jde. Naproti tomu ve filosofii je – jak každý filosof ví (nebo by měl vědět) – cesta k řešení důležitější než řešení samo. Málokdy má smysl pracovat při vlastním (individuálním a tedy svébytným) filosofování výsledků práce jiných filosofů, ale nejčastěji jsou inspirativní jisté partzie jejich cesty, po nichž dospěli k svému řešení (jež lze nepřijmout a jež je snad zajímavé pouze pro historiky).
(Písek, 150327-1.)