Tento text zkoumá vztah mezi logikou a zažitými myšlenkovými návyky, přičemž se zaměřuje na problematiku dělitelnosti jsoucna. Autor kritizuje předpoklad, že jakoukoli entitu lze rozdělit na části bez ztráty její podstaty, což je myšlenka sahající až k antickému atomismu. Argumentuje, že v případě živých bytostí vede rozdělení k jejich usmrcení a degradaci na pouhou hromadu. Zatímco hromada náhodných věcí je skutečně dělitelná, skutečné jsoucno, které je něčím víc než jen součtem částí, procesem dělení zaniká. Text upozorňuje na to, že evropské myšlení dlouhodobě přehlíželo fakt, že dělení není jen kvantitativní změnou, ale kvalitativní likvidací identity celku. Cílem úvahy je poukázat na rozdíl mezi zdáním a skutečností v kontextu logického úsudku a ontologické integrity. Rozdělení komplexního celku tak nepředstavuje zachování částí, ale totální popření původní reality, což odhaluje meze mechanistického přístupu k životu a světu.