Tento text předkládá hlubokou filosofickou reflexi pojmů nahodilost a nepravděpodobnost v širším kontextu kauzality a nutnosti. Autor se kriticky vymezuje vůči tradičnímu pojetí nahodilosti jako něčeho, co postrádá jakékoli vnější vlivy, příčiny či podmínky. Takový předpoklad je označen za problematický, neboť by v důsledku vedl k rigidnímu determinismu všeho, co má své jasné historické antecedence. Nahodilost je zde definována nikoliv jako absolutní absence příčinných vlivů, nýbrž jako specifický jev, který nevyplývá výlučně a nutně z předchozích událostí. Text argumentuje, že v našem světě není nic zcela nahodilé, protože každá náhoda se vždy projevuje uprostřed husté sítě nenahodilých okolností a stabilních struktur. Nahodilosti jsou v tomto smyslu chápány jako drobné trhliny v pletivu světa, který jinak udržuje svou kontinuitu převážně skrze setrvačnost. Tyto trhliny pak vstupují do nesmírně komplexních souvislostí založených na univerzální reaktibilitě všech jsoucen. Autor tak uzavírá, že neexistují žádná rozsáhlá zcela nahodilá jsoucna, ale pouze lokální nahodilé prvky v jinak souvislém řádu.
Nahodilost a nepravděpodobnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 6. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Nahodilost a nepravděpodobnost
Tradičně se za nahodilost považuje něco, co nepodléhá žádným „vlivům“ ani „podmínkám“, tedy co nebylo ničím způsobeno či vyvoláno. To je však velmi pochybný předpoklad, protože za nenahodilé bychom museli považovat vše, co vyplývá z precedencí resp. antecedencí; už v Řecku tomu říkali „nutnost“ a „nutné“. Naproti tomu „nahodilé“ je jen něco, co nevyplývá ze žádných precedencí, co není jejich (výlučným) následkem. Jenže docela nahodilé není nic, neboť i tam, kde dojde k něčemu nahodilému, můžeme vždycky konstatovat nějaké nenahodilé okolnosti a dokonce i některé stránky oné „náhody“: k náhodě dojde vždy uprostřed řady nenahodilostí, a nejen vnějších. Máme-li to shrnout do jednoho výměru, pak platí že v našem (tj. tomto) světě není žádných rozsáhlejších jsoucen, která bychom mohli považovat za nahodilá vcelku. Nahodilosti – pokud je vůbec akceptujeme – musíme chápat jako jakési malé nebo o něco málo větší trhlinky v pletivu toho, co přetrvává pouhou setrvačností (a to bychom ještě museli přezkoumat, jak vůbec je takové přetrvávání možné, jak je „zařízeno“ a jak nebo čím je garantováno. A tyto trhlinky můžeme označit za nahodilé: nahodilosti vstupují do světa nejrozmanitějších souvislostí, založených na reaktibilitě všech jsoucen na všechna ostatní jsoucna.
(Písek, 150610-2.)