Tento text předkládá hlubokou filosofickou reflexi pojmů nahodilost a nepravděpodobnost v širším kontextu kauzality a nutnosti. Autor se kriticky vymezuje vůči tradičnímu pojetí nahodilosti jako něčeho, co postrádá jakékoli vnější vlivy, příčiny či podmínky. Takový předpoklad je označen za problematický, neboť by v důsledku vedl k rigidnímu determinismu všeho, co má své jasné historické antecedence. Nahodilost je zde definována nikoliv jako absolutní absence příčinných vlivů, nýbrž jako specifický jev, který nevyplývá výlučně a nutně z předchozích událostí. Text argumentuje, že v našem světě není nic zcela nahodilé, protože každá náhoda se vždy projevuje uprostřed husté sítě nenahodilých okolností a stabilních struktur. Nahodilosti jsou v tomto smyslu chápány jako drobné trhliny v pletivu světa, který jinak udržuje svou kontinuitu převážně skrze setrvačnost. Tyto trhliny pak vstupují do nesmírně komplexních souvislostí založených na univerzální reaktibilitě všech jsoucen. Autor tak uzavírá, že neexistují žádná rozsáhlá zcela nahodilá jsoucna, ale pouze lokální nahodilé prvky v jinak souvislém řádu.