Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi pojmy „skutečnost“ a „jsoucno“. Autor kritizuje nekritické ztotožňování skutečného s tím, co „jest“, neboť takový přístup znemožňuje uvažovat o skutečnostech, které nejsou, aniž by byly redukovány na pouhou nicotu. Odlišení významu slov „jsoucí“ a „skutečný“ umožňuje přesněji vymezit sloveso „býti“ a vysvětlit jeho mnohoznačnost v případech, kdy zůstává neutrální vůči samotné jsoucnosti. V návaznosti na Hérakleitovo pojetí světa v pohybu text argumentuje, že vše konečné vzniká z ničeho a do ničeho se navrací. Tato logická nutnost vyžaduje rozšíření významu pojmu „býti“ tak, aby zahrnoval i samotnou nicotu jakožto původ všeho. Práce tak nabízí hlubší vhled do povahy existence a mezí lidského vyjadřování o tom, co přesahuje prostou přítomnost věcí, a zdůrazňuje potřebu kritického přezkoumání základních filosofických kategorií pro pochopení dynamické povahy světa.
Skutečnost – co „jest“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 6. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Skutečnost – co „jest“
Pokud předem, tj. svou volbou, rozhodneme, že skutečné je to, co jest, čili pokud ztotožníme význam slova „skutečný“ s významem slova „jsoucí“, zbavíme se tak možnosti – bez udání důvodu, vlastně nekriticky – uvažovat o skutečnostech, které „nejsou“. Ale to bychom právě měli podrobit přezkoumání: jak bychom pak mohli o nějaké skutečnosti prohlásit, že „není“, tj. že doopravdy není, že „vpravdě“ není – a přesto ji nenechat „prostě“ splynout s „nicotou“? Naproti tomu když odlišíme význam obou slov, totiž „jsoucí“ a „skutečný“, umožníme si tak nejen upřesnění chápání slovesa „býti“, ale zejména si upřesníme a zdůvodníme, proč je užití tohoto slovesa tak mnoho značné, že někdy vůbec nemusí znamenat (a neznamená) ani tvrzení jsoucnosti, ani popření jsoucnosti, ale že vůči jsoucímu a jsoucnosti zůstává vlastně zcela neutrální. A jestliže jednou uznáme, že všechno je v pohybu (v duchu Hérakleitově, ovšem po nezbytných opravách a vylepšeních), budeme muset připustit jako smysluplnou myšlenku, že všechno vposledu vzniká (vzniklo a bude vznikat) z ničeho, z nicoty; a to nás se stejnou logickou nutností dovede k tomu, že připustíme tento širší význam slova „býti“, „jest“ a „jsoucí“ a že jej budeme aplikovat na ono „nic“ či „nicotu“, neboť všechno nakonec má svůj původ v „nicotě“, a všechna se zase do „nicoty“ vrací v důsledku své konečnosti.
(Písek, 150622-1.)