Tento text se zabývá filosofickým pojmem "ultima principia", tedy posledními či spíše prvními počátky všeho jsoucího. Autor analyzuje představu, že veškerá skutečnost má svůj původ v určitých výchozích bodech, které jsou vlivem kauzálního myšlení hledány v nejzazší minulosti. Hlavním tématem je kritika způsobu, jakým nahlížíme na čas, a poukaz na obtíže, které vznikají, když čas chápeme pouze jako prostorovou dimenzi. Autor si všímá paradoxu v terminologii, kdy jsou nejzazší počátky označovány jako "poslední", a dává to do souvislosti s lidskou perspektivou a orientací v čase. Rozebírá otázku, zda je pro člověka „vpředu“ minulost, ke které se obrací tváří, nebo budoucnost, k níž směřuje. Tato volba zásadně ovlivňuje vnímání světa a interpretaci jeho základů. Úvaha vybízí k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak vážně bereme časovou dimenzi a jak naše subjektivní postavení určuje chápání počátků a směřování veškerenstva.
Ultima principia
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 6. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Ultima principia
V pozadí tohoto později tak často užívaného sousloví je „představa“ (spíš než opravdová myšlenka), že všechno to, co vidíme, slyšíme atd. kolem sebe, má nějaký počátek, buď jeden jediný anebo několik počátků. A protože k té „představě“ náleží i jakýsi spodní kauzalistický tón, neboť všechno má nějaký původ resp. nějaké počátky v čemsi předcházejícím, jenom že i to má zase nějaké své počátky, tak otázka je zaměřena na ten docela první počátek nebo na ty docela první počátky (všeho). A právě těm „prvním počátkům“ se začalo říkat „poslední počátky“, ultima principia. Je to zvláštní doklad toho, jak se dostáváme do potíží, když nebereme dost vážně čas, a to na rozdíl od dimenzí prostorových – a to snad ještě více. Tak jako někteří lidé mají trochu potíže s náležitým rozlišováním levé a pravé strany, tak lidé ovlivnění pojetím času jako pouhé dimenze mají potíže se svou vlastní perspektivou, zda se dívají dopředu jakožto do budoucnosti, anebo naopak jako k tomu dávnému, již pominulému, tedy do minulosti. Co je pro nás vlastně „vpředu“? To záleží na tom, jsme-li přednostně orientováni do minulosti nebo naopak do budoucnosti. Čili díváme-li se do minulosti, zatímco budoucnost necháváme jakoby „za sebou“, za svými zády, a odvracíme se tak do ní, anebo naopak jsme-li obráceni tváří do budoucnosti a minulost necháváme za sebou, za zády.
(Písek, 150626-1.)