Tento text kriticky zkoumá dynamický vztah mezi fenoménem „nového“ a konceptem „setrvalosti“. Autor vychází z předpokladu, že cokoli nového má tendenci velmi rychle zanikat, pokud není podrobeno aktivnímu procesu uchovávání, udržování nebo na něj není kontinuálně navazováno. Ačkoli jsou setrvalosti nezbytné pro stabilitu a srozumitelnost našeho světa, skutečná realita nemůže být založena výhradně na nich. V rámci světového dění neustále dochází k podstatným změnám, které nelze logicky vyvodit z předchozích stavů ani z pouhé setrvačnosti. Pokud odmítneme představu světa složeného z absolutně neměnných částic, musíme dojít k závěru, že každá trvalost je ve skutečnosti výsledkem aktivního zachovávání a tradování toho, co původně vzniklo jako radikálně nová skutečnost. Setrvalost je tedy v textu nahlížena nikoli jako pasivní setrvávání, ale jako dynamický proces kontinuálního předávání původních inovací. Úvaha tak nabízí hlubší ontologický vhled do podstaty tradic a změn, které konstituují strukturu naší poznatelné reality a definují vztah mezi stabilitou a zrodem.