Text se zabývá ontologickým vztahem mezi možností a skutečností v kontextu procesuálního pojetí jsoucna. Autor vychází z aristotelského dělení jsoucna na možné a skutečné, avšak toto pojetí reinterpretuje skrze optiku událostného dějství. Argumentuje, že každé pravé jsoucno musí být chápáno jako vnitřně integrovaná událost, nikoli jako statický substrát, který by byl pouze nositelem změny. Z tohoto pohledu vyplývá, že jsoucno je v každém okamžiku svého průběhu zároveň možné i skutečné. Text zásadně odmítá představu, že by skutečnost byla složena z oddělených fází, z nichž některé jsou pouze potenciální a jiné aktuální; místo toho nahlíží na událost jako na dynamický celek v pohybu. Důležitým aspektem je rovněž vymezení vůči minulosti: to, co se již stalo skutečným a proběhlo, okamžitě přestává být aktuálně skutečným a stává se minulostí. Práce tak nabízí hlubší vhled do časovosti a ontologické integrity událostí, které definují povahu jsoucna jako jednotu možnosti a uskutečnění v neustálém procesu dění.