Text se zabývá ontologickým vztahem mezi možností a skutečností v kontextu procesuálního pojetí jsoucna. Autor vychází z aristotelského dělení jsoucna na možné a skutečné, avšak toto pojetí reinterpretuje skrze optiku událostného dějství. Argumentuje, že každé pravé jsoucno musí být chápáno jako vnitřně integrovaná událost, nikoli jako statický substrát, který by byl pouze nositelem změny. Z tohoto pohledu vyplývá, že jsoucno je v každém okamžiku svého průběhu zároveň možné i skutečné. Text zásadně odmítá představu, že by skutečnost byla složena z oddělených fází, z nichž některé jsou pouze potenciální a jiné aktuální; místo toho nahlíží na událost jako na dynamický celek v pohybu. Důležitým aspektem je rovněž vymezení vůči minulosti: to, co se již stalo skutečným a proběhlo, okamžitě přestává být aktuálně skutečným a stává se minulostí. Práce tak nabízí hlubší vhled do časovosti a ontologické integrity událostí, které definují povahu jsoucna jako jednotu možnosti a uskutečnění v neustálém procesu dění.
Možnost a skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Možnost a skutečnost
Užijeme-li – aspoň zkusmo – Aristotelova dělení ,skutečností‘ (věcí) na možné a skutečné (a to dokonce podle „rodu“ – a Aristotelés to připouští, že „jsoucno“ může být obojí, možné i skutečné), a víme-li přitom, že každá skutečnost (věc, jsoucno) je děj, událostné dějství, pak musíme přijmout závěr, že vše, o čem máme za to, že je „jsoucí“ (tedy pravé jsoucno, pravá událost), je v jistém smyslu zároveň možné a zároveň skutečné, nebo přesněji (podle našeho způsobu), že zároveň „jest“ a zároveň „není“ (tj. „jest pouze v možnosti“). Ostatně to vyplývá z toho, že neuznáváme nic, co bychom mohli určovat jako nějaký substrát, který by se sám onoho událostného děje neúčastnil, ale stal by se jen (a není jasné, jakým způsobem) jeho „nositelem“. Je to tedy samo (pravé, tj. vnitřně integrované) jsoucno, které je v pohybu. A k tomu musíme ovšem dodat, že je v pohybu celé najednou, nikoli po částech, po etapách, vždy jen v té které aktuální fázi. A právě proto musíme odmítnout myšlenku, že by jen část měnícího se (pohybujícího se) jsoucna byla možná a jen část skutečná. Právě naopak: každé pravé jsoucno, tj. každá pravá událost již tím, že se děje, je v každém okamžiku (a tím spíš jako celek v čase) zároveň možná i skutečná. A navíc nesmíme do sféry aktuální uskutečněnosti započítávat i to, co už proběhlo, co se už stalo skutečným, neboť ono to přece okamžitě aktuálně skutečným být přestalo a stalo se to minulostí, něčím, co sice už skutečné bylo, ale pak hned pominulo.
(Písek, 150831-6.)