Tento text zkoumá povahu možností skrze prizma filosofického konceptu Emanuela Rádla, přičemž rozlišuje mezi možnostmi, které jsou pravděpodobné, a těmi, které „mají být“. Pravděpodobnost je zde spojována se setrvačností a relikty minulosti, zatímco pravý filosofický přístup vyžaduje kritický odstup od daného stavu a úsilí o nápravu. Ústředním tématem je idea „všenápravy“, která předpokládá, že vše jsoucí zasluhuje korekci směrem k tomu, co je mravně a ontologicky žádoucí. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi setrvačností minulého a aktivním směřováním k naplnění ideálních možností. Zároveň nastoluje otázku původu možností, které „nemají být“ – zda jsou pouze důsledkem úpadku a setrvačnosti, nebo zda představují svébytná lákadla a zvrhlé vášně. Text tak staví filosofa do role kritika a hybatele, jehož úkolem je nejen bránit úpadku k nejhoršímu, ale především aktivně uskutečňovat to, co je správné, i navzdory zdánlivé nepravděpodobnosti v rámci běžné reality.
„Možnosti“, které „mají být“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
„Možnosti“, které „mají být“
Jsou možnosti nanejvýš nepravděpodobné (a možná jsou ještě před nimi vyslovené resp. krajní „nemožnosti“), a pak jsou možnosti v různé míře pravděpodobné. A podle Rádla – námi aplikováno – jsou možnosti, které „mají být“, a možná – doplňujeme my – i možnosti, které „nemají být“ – kdo ví? Jak bychom mohli určit vztah mezi obojím rozdělením? To, co činí nějakou možnost spíše pravděpodobnou, bude asi záviset na jisté tuposti a hrubosti nějakých setrvačností, zbývajících jako relikty toho, co už bylo, ale pominulo. Budeme-li pravý filosofický vztah ke světu vidět v tom, že si všechno jsoucí (a cokoliv daného) zaslouží, aby bylo opravováno, pak je zřejmé, že filosof bude mít vůči tomu, co je dáno, vždycky určitý kvalifikovaný odstup, který ho pak povode nejen ke kritice jsoucího, ale také k jistým krokům, jejichž cílem je zabránit tomu či onomu sešupu (obratu) k nejhoršímu. Jeho hlavním zájmem ovšem bude naplňování resp. uskutečňování toho, co „má být“, tedy těch možností, které se stanou součástí pokusů o nápravu všeho (tedy „všenápravu“) – neboť napraveno má být vskutku „všechno“. – Specielním problémem pro nás ovšem bude, zda ono „všechno, co nemá být“, se uskutečňuje jen díky (či vinou) setrvačností reliktů toho, co už minulo. Jak to je s možnostmi, které „nemají být“ v silném slova smyslu, ale mohou být pro uskutečňování přece jen lákavé, třeba jako pokušení nebo jako zvrhlá vášeň ?
(Písek, 150914-2.)