Tento text podrobuje kritice běžně užívanou metodu objektivizace zkoumané skutečnosti, jejímž hlavním nedostatkem je izolace objektu od jeho přirozeného prostředí. Autor argumentuje, že zdánlivá oprávněnost abstrakce vyplývá z faktu, že pozorovatel i zkoumaný objekt sdílejí stejné okolí, což vede k mylnému dojmu, že od tohoto prostředí lze bez následků odhlédnout. Tímto procesem se však ztrácí ze zřetele jedinečnost, která je každé skutečnosti vlastní stejně jako její rysy obecné. Každé jsoucno disponuje neopakovatelnými vlastnostmi, které ho činí unikátním. Zásadní chyba objektivizujícího přístupu spočívá ve snaze uchopit tyto jedinečné rysy jako stálé a obecné, čímž dochází k jejich zpředmětnění. Text zdůrazňuje, že skutečná jedinečnost není v čase neměnná, nýbrž se v průběhu událostí dynamicky a neopakovatelně proměňuje, což objektivizace nedokáže postihnout.