Tento text pojednává o smyslu filosofování, přičemž klade důraz na proces samotný spíše než na filosofii jako objektivizovanou disciplínu. Autor definuje filosofování jako hluboce zakořeněnou lásku k pravdě a neutuchající touhu po ní. Zásadním rozlišením je však odmítnutí snahy o pouhé uchopení či dosažení pravdy jako cíle. Místo toho je filosofování chápáno jako úsilí o uskutečňování pravdy a odevzdání se tomu, co je v daném kontextu „tím pravým“. Skrze neustálé tázání se filosofující snaží rozpoznat, co je v konkrétní situaci a čase (hic et nunc) nezbytné vykonat. Cílem není únik od reality k abstraktní pravdě, nýbrž náprava stávajícího stavu věcí směrem k tomu, co by být mělo. Smysl filosofování tedy spočívá v rozpoznání správného směru jednání, o němž rozhoduje pravda sama, a v aktivním podílení se na nápravě světa prostřednictvím eticky a intelektuálně odpovědných činů v konkrétních životních situacích.