Tato úvaha se zabývá vztahem mezi fenoménem a skutečností, přičemž klíčovým tématem je povaha fenomenality. Autor argumentuje, že skutečnost se v jevu sice vyjevuje, ale nikdy ne v celé své úplnosti či jako taková; mezi fenoménem a skutečností vždy zůstává rozdíl, který může vést k omezenému či zkreslenému vnímání. Text reflektuje Kantovo pojetí nepoznatelné „věci o sobě“, ale posouvá diskurs směrem k ontologii události a dění. Skutečnost je zde nahlížena jako dynamický proces, který se vyjevuje výhradně ve své aktualitě a přítomnosti. Podstata pravé události nespočívá v neměnnosti či setrvávání v určitém tvaru, nýbrž v její schopnosti proměny a vnitřního pohybu v čase. Rozdíl mezi bytím skutečnosti a jejím částečným vyjevováním je dán právě touto časovostí, kde se přítomný okamžik vztahuje k minulosti i budoucnosti, ale definován je především probíhající změnou. Fenomén je tedy chápán jako dynamické vyjevení aktuálního dění, nikoli jako statický obraz reality.
Subjekt jako fenomén a jako skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Subjekt jako fenomén a jako skutečnost
Rozhodující je naše chápání fenomenality: skutečnost se může v jevu jevit, „vyjevovat“, ale může se také za jevem skrývat, tj. ve své „skutečnosti“ může zůstávat až za jevem. Zdá se, že musíme připustit, že v jevu se skutečnost sice nějak jeví, ale že se nejeví celá, že se nejeví jakožto taková, ale jen omezeně, možná dokonce zkresleně nebo docela chybně. Mezi fenoménem a skutečností, která se v něm vyjevuje, je vždycky rozdíl. Kant tento rozdíl dokonce absolutizoval svým důrazem na nepoznatelnost „věci o sobě“. Když ovšem nahlédneme, že je rozdíl mezi bytím nějaké skutečnosti a jejím postupným a vždy částečným vyjevováním v čase (a ovšem i v prostoru), musíme si uvědomit, že skutečnost, která je vždycky nějakým typem dění, se může vyjevit jen a výhradně ve své aktualitě (tj. aktuální přítomnosti), kdy se sice jiným takovým svým „vyjevením“ ať v minulosti (v případě pravé události v její bylosti), ať v budoucnosti (v případě pravé události v její budosti) v lecčem podobá, takže může v mnohém jiné aktuální přítomnosti připomínat, musíme si uvědomit, že událost je (pravou nebo nepravou) událostí především díky tomu, že nezůstává ani u stejné podoby, a už vůbec u neměnného tvaru, nýbrž díky tomu, že jí dochází ke změnám, že se v onom „dění“ opravdu něco děje, nikoli díky tomu, že se něco (a třeba v převaze proti proměně) ne-děje, ne-hýbe, zůstává beze změny.
(Písek, 130423–1.)