Tento text se zabývá vztahem mezi pojmy náhoda a kauzalita z filosofického hlediska. Autor argumentuje, že v rámci striktně kauzálního systému nelze o náhodě hovořit jako o objektivní skutečnosti; je vnímána pouze jako subjektivní zdání pramenící z naší omezené znalosti všech určujících příčin. Pokud však chceme náhodu uznat za reálný prvek skutečnosti, musíme nutně zpochybnit univerzální platnost kauzality a připustit existenci mezer v příčinném řetězci. Úvaha se zaměřuje také na evoluční teorii, která s náhodou pracuje v podobě genetických chyb, a klade si otázku, jak je v čistě kauzálním nexu vůbec možná existence chyby či omylu. Tato problematika vede k redefinici kauzality jako určitého výkonu či akce, což nevyhnutelně vyvolává otázku po identitě činitele takového děje. Autor tak kriticky analyzuje vnitřní logické rozpory v našem chápání přírodních zákonů a nahodilosti, přičemž poukazuje na nutnost hlubšího filosofického zkoumání těchto fundamentálních kategorií a jejich vzájemné koexistence.
Náhoda a kauzalita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Náhoda a kauzalita
Mluvit o náhodě za předpokladu platnosti kauzality v plném slova smyslu vlastně nelze: jako „náhoda“ se sice něco může někomu pouze „jevit“, ale jen proto, že naše znalost všech „okolností“ (vlastně všech „příčin“) je krajně omezená. Tím je vlastně „náhoda“ zbavena „skutečnosti“ (dříve se říkalo „objektivity“) – je to pouhé zdání, pouhá domněnka, ale řádně nezdůvodněná. Naproti tomu ten, kdo by chtěl náhodu uznat za skutečnost, k níž opravdu čas od času dochází, musí nahlédnout, že tím problematizuje všeobecnou kauzalitu. Připustit „náhody“ znamená připustit, že kauzalita má „dírky“ nebo dokonce „díry“, že neplatí všude a tím univerzálně, nýbrž že vedle kauzálních vazeb (pokud je chceme zachovat) dochází přece jen někdy k náhodám. A co to v takovém případě je, taková „náhoda“? Kde se bere? V čem vlastně spočívá? – Např. evoluční teorie pevně počítá s náhodami resp. nahodilostmi, a chápe je výhradně jako „omyly“ či „chyby“ v přepisu genetických informací. Jak je však možná chyba tam, kde jde o kauzalitu? Jak může v kauzálním nexu dojít k chybě nebo dokonce k mnoha chybám? Vlastně to nutně znamená pochopení kauzality jako „výkonu“, v němž může dojít k nepřesnostem a omylům. A tím je kauzalita de facto pochopena jako druh aktivity, jako způsob „akce“. A kdo je v tom případě tím činitelem?
(Písek, 130503-1.)