Text se zabývá metaforou filosofování jako cesty, přičemž klade důraz na význam terénu, v němž se myšlenkový pohyb odehrává. Autor upozorňuje, že volba směru, ať už po vyšlapaných cestách, či neprobádaným územím, vyžaduje pochopení časového a prostorového kontextu. Kritizuje mechanické odkazování na historické předchůdce bez ohledu na odlišnost jejich situace a zdůrazňuje, že pouhá citace bez aktuálního smyslu je neúčelná. Rozhodujícím faktorem v myšlení musí být současnost a aktuálnost, kdy je nezbytné cizí myšlenky zpřítomnit v rámci vlastního kontextu. Dokument rovněž odmítá předstíranou objektivitu, která se pokouší potlačit subjektivitu autora, a označuje takový přístup za absurdní. Cesta filosofie je tak chápána jako aktivní proces interpretace a integrace myšlenek do živého, aktuálního rámce, kde osobní vklad a uvědomění si vlastních souřadnic hrají nezastupitelnou roli.
Filosofování jako „cesta“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Filosofování jako „cesta“
Také ve filosofii je třeba brát na vědomí terén, po kterém se myšlenkově pohybujeme; a je důležité, jsou-li tam nějaké cesty, případně silnice či dálnice, nebo volíme-li směr dosud nezaznamenaný nebo aspoň neprobádaný, kde jsou jen stezky, anebo kde ani stezky nejsou (pokud víme). Je vždycky třeba předem uvážit, nemáme-li při cestě po takových stezkách, nebo dosud vůbec nezkoumaným (pokud víme) terénem, přece jen nějaké předchůdce. A je zřejmé, že takoví eventuelní (nejspíš zdánliví) předchůdci nám mnoho nepomohou, jsou-li nám časově dost vzdáleni – takoví totiž šli nepochybně jiným terénem. Podobnost určité cesty (ve smyslu cestování) nemusí mít vůbec žádnou nebo jen velmi malou směrodatnost (či jen smysluplnost) pro nás, kteří se ubíráme jiným terénem (a nejde jen o terén ve smyslu prostorovém, ale také časovém – a nepochybně ještě i jinak „strukturovaném“). (Sem by ovšem náležela aspoň malá poznámka o problematickém významu citování! Je absurdní citovat z nejrůznější orientovaných autorů jen proto, že jde o stejné téma nebo dokonce jen stejný termín!) Rozhodující je vždy současnost, aktuálnost: když je vhodné připomenout někoho jako předchůdce, je nutno jeho myšlenku „zpřítomnit“, tj. převést do aktuálního kontextu, tj. našeho, mého kontextu. Předstírání „objektivity“ tím, že subjekt se usilovně skrývá, je ta největší absurdnost.
(Písek, 130617-1.)