Tento text se zabývá reflexí Jana Patočky o povaze filosofie a absenci pevných norem ve filosofickém životě i pravdě. Patočkův postoj z roku 1937, podle něhož filosofa nelze „kanonizovat“, otevírá zásadní otázky po hranicích filosofického myšlení. Pokud neexistují obecné a přesné normy, hrozí nebezpečí, že za filosofii bude považována jakákoli forma diskursu. Autor textu navrhuje jako první krok cestu negace – vymezení toho, co filosofií rozhodně není. Takový proces však nevyhnutelně odkazuje k určitému ideálu toho, čím by filosofie „měla být“. Studie dále analyzuje význam pojmů „přesnost“ a „obecnost“ ve vztahu k normám, které dosud nebyly plně formulovány či uchopeny. Kriticky se také staví k pojmu „filosofická pravda“ a naznačuje, že pravda sama o sobě není specificky filosofická, pokud ji nechápeme pouze jako pravdu již vyjádřenou či myšlenkově uchopenou. Cílem je prozkoumat napětí mezi svobodou filosofického tázání a nutností zachovat vnitřní integritu této disciplíny.