Tento text se zabývá filosofickou analýzou intencionality, přičemž se zaměřuje na zásadní distinkci mezi „pravou“ a „nepravou“ intencí. Autor vychází z biblického příkladu z knihy proroka Zachariáše, který kriticky zpochybňuje autenticitu rituálního půstu a klade provokativní otázku po skutečném adresátovi takového úkonu. Hlavní tezí je, že lidské jednání, ať už náboženské, světské nebo zcela profánní, může být zatíženo vnitřní falešností, a to i v případech, kdy je samotným subjektem považováno za upřímně míněné. Text tak otevírá širší problematiku sebepodvádění a všudypřítomné symboličnosti, která provází každé lidské počínání a často zastírá jeho reálný smysl i směřování. Autor upozorňuje, že intence je klíčovým prostorem, kde se vyjevuje pravda i klam, a že tato problematika zasahuje hluboko pod povrch běžného chápání lidské aktivity. Závěrem je zdůrazněno, že pravda nesmí být redukována pouze na oblast gnozeologie či vědomí, ale představuje hluboký ontologický problém lidské existence. Úvaha vybízí k radikálnímu zkoumání autenticity našeho vztahování se k světu i k sobě samým.
Intence „pravá“ a „nepravá“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 2. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Intence „pravá“ a „nepravá“
Intence (a intencionální vztah) jsou místem, kde se projevuje pravda, ale také nepravda, faleš. Nějaký čin nebo nějaká myšlenka se mohou k „něčemu“ (tj. ke svému předmětu či ne-přemětu) vztahovat pravým, ale také nepravým, podvodným způsobem. Jako prastarý příklad můžeme uvést jedno místo z proroka Zachariáše (kap. 7, verš 5). Je tu totiž zvláštním a mimořádně ostrým způsobem zpochybněn půst, rozumí se obřadní, rituální půst. Prorokovými ústy se táže Hospodin: když jste se postili, komu jste se vlastně postili? Nepostili jste se jen sami sobě? Vždyť i když jíte a pijete, děláte to pro sebe! Nejde tedy jenom o kritiku prázdných úkonů, kterými se má jen něco předstírat, ale v podezření je vlastně každý čin, každý úkon, protože jen zdánlivě může mířit k něčemu údajnému, zatímco se ve skutečnosti vztahuje někam docela jinam. Taková kritická problematizace platí přece nejen pro magické úkony, náboženské rituály, dokonce i světské, ale slavnostní obřady, ale také pro úkony zcela profánní, kde má být oklamán „ten druhý“, eventuelně „ten třetí“ (tedy člověk). Tak se to má v případech, kdy se něco podniká jen jakoby „na oko“, ale postihuje to nutně i takové případy, kdy to je míněno docela vážně (tzv. „opravdově“ resp. „upřímně“), ale kritickém,u pohledu se to vyjevuje jako sebepodvádění a sebeoklamání. Možná že tu je problematizována a podezřívána i sama symboličnost, která přece provází všechno naše jednání a všechny naše činy, které nikdy nejsou jen tím, čím se mají zdát, ba ani tím, čím se běžně a obvykle zdají, jakými jsou běžně (a zaběhaně) chápány. Až do jakých hloubek tu prorok vlastně jde ? – Mimořádně závažný je ovšem ten vůbec nejhlubší problém, totiž kde už začíná ten podivuhodný až úchvatný rozdíl a rozpor mezi „pravým“ a „nepravým“. Otázka „pravdy“ není a nemá (nesmí) být redukována na nějakou gnozeologii (noetiku), tedy na rovinu vědomí.
(Písek, 120218-1.)