Tento text se zabývá filosofickým významem pojmů reaktibilita a reakce. Autor argumentuje, že reakce nesmí být chápána jako pouhý následek vnějšího působení, nýbrž jako autonomní a svébytná akce subjektu. Reaktibilita představuje vnitřní výbavu subjektu, který není jen pasivním průsečíkem vnějších vlivů. Klíčovým tvrzením je, že skutečný počátek každé reakce leží v subjektu samotném. Vnější podnět se stává podnětem pouze tehdy, je-li subjektem zaregistrován a vnímán. Bez této aktivní odpovědi zůstává jakýkoli vnější vliv neúčinný. Tento pohled zásadně přehodnocuje tradiční chápání kauzality: aby se určité antecedens stalo skutečnou příčinou, musí na něj následek zareagovat jako na výkon subjektu. Práce tedy zdůrazňuje aktivní roli subjektu v procesu vnímání a reagování, čímž dekonstruuje představu o lineární příčinnosti a pasivitě vnímajícího jsoucna.
Reaktibilita a „reakce“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Reaktibilita a „reakce“
Pojem „reaktibility“ má pro filosofii obrovský význam, pokud je správně „nasouzen“ a pokud mu správně rozumíme. Reakce je vždycky akcí, ale opravdovou, tj. samostatnou a svébytnou akcí, byť „odpovídající“ na něco, co není její součástí ani složkou. Reaktibilita je proto vždy jakousi „výbavou“ subjektu, který v žádném případě nelze chápat jako pouhý průsečík nějakých vnějších „vlivů“ a „působení“. Reakce není následkem působení, ale je odpovědí na nejrůznější působení, která nejsou příčinou, nýbrž nanejvýš „podnětem“ této odpovědi. Ovšem i to je zatíženo nežádoucím významem (konotací): „podnět“ jakoby sugeruje, že je tím, co je na počátku případné odpovědi. Ve skutečnosti na skutečném „počátku“ kterékoli „reakce“, tedy „odpovědi“, je subjekt, který teprve svou „akcí“ způsobuje, že onen „vnější podnět“ se stane skutečným podnětem, tj. je jako podnět zaregistrován, „vnímán“ (a to je skutečným počátkem každé „reakce“, nikoli něco „vnějšího“). Pokud na jakýkoli „podnět“ příslušný subjekt nezareaguje, pak se tento „podnět“ žádným podnětem nestane. Je tomu stejně jako s každým „příčinným“ vztahem: aby se „možná“ příčina mohla stát skutečnou příčinou, musí na ni „následek“ zareagovat resp. musí se ten následek stát výkonem (reakcí) subjektu. Pokud k tomuto „výkonu“ nedojde, nic předem daného (tj. žádné antecedens) se příčinou nestane a stát nemůže.
(Písek, 120227-2.)