Tento text pojednává o povaze skutečného filosofování, které autor považuje za nezbytně experimentální proces vyžadující přicházení s novými nápady. Bez vlastní invence se filosofie stává pouhým komentováním cizích myšlenkových systémů. Autor kritizuje přístup historiků filosofie, pokud jim chybí vlastní koncepce umožňující rozlišit podstatné od okrajového. Studium velkých myslitelů je komplikováno jejich vnitřním vývojem a širším historickým kontextem, což často vede k tomu, že se interpret pohybuje na hranici mezi autentickou filosofií a pouhou historiografií. Skutečné filosofování by proto mělo vnímat historickou fakticitu pouze jako pomocný nástroj. Cílem filosofa má být autonomní a důkladná analýza témat a problémů, která je v jádru nezávislá na jiných autorech a dějinách myšlení. Pouze tak lze dosáhnout svébytného a hlubokého nahlédnutí do podstaty věcí, které přesahuje pouhé shromažďování faktů o minulých myšlenkových systémech.
Filosofování „opravdové“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 5. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Filosofování „opravdové“
Ve filosofii je naprosto nezbytné pracovat „experimentálně“, tj. zkoušet nosnost nových „nápadů“. Bez nových nápadů se každá filosofie redukuje na pouhé komentování nápadů jiných myslitelů, eventuelně celých jejich myšlenkových staveb – pojetí, koncepcí, teorií, atd. Úsilí tzv. historiků filosofie může mít smysl, pokud je (ať už osobně nebo týmově) spjato s určitou koncepcí, která dovoluje odlišit důležité od málo významného, zejména však centrální od periferního. Takového rozlišení však je málokdo opravdu schopen, neboť to předpokládá dokonalé zvládnutí celé myšlenkové stavby určitého myslitele. To je však nejen nesnadné, ale je to možné pouze za předpokladu, že jde o myslitele velkého, o mocného ducha, který byl s to svůj systematický úkol náležitě zvládnout. A dokonce i tam je věc znesnadněna tím, že taková stavba se táhne určitou dobu, během které dochází k dalším změnám v autorově myšlení. A kromě toho nejeden velký myslitel se v průběhu svého života (a myšlení) změnil i podstatně, radikálně; jak v tom nají personální identitu? A tak dále, a tak podobně. Ostatně právě to přílišné soustředění na jednoho myslitele, na jednu myslitelskou osobnost má své negativní důsledky – totiž je pak nesnadné takovému filosofovi dostatečně porozumět v jeho vztahu jak k některým důležitým současníkům, tak také k předchůdcům, neboť na to nezbývá dost času a energie. Takže onen údajně „historický“ interes nutně nechává interpreta někde na pomezí autentické filosofie a tak zvané „faktické“ historie. Skutečné, opravdové filosofování vlastně nemůže než omezit resp. stále omezovat svůj zájem o „fakticitu“ na cosi jen pomocného, tj. jako na cestu k uchopení určitých témat, určitých problémů nebo i jejich větších okruhů (a to už s opatrností), a to témat či problémů autorsky resp.“svémocně“ uchopených a důkladně analyzovaných, a vlastně bytostně nezávislých na jiných autorech a dějinách jejich myšlení.
(Písek, 120527-3.)