Tento text se zabývá specifickou povahou filosofie jakožto disciplíny, pro niž neexistuje žádná vnější ani konečná instance, která by závazně definovala její hranice a obsah. Autor zdůrazňuje, že o tom, čím filosofie je a čím by měla být, rozhodují sami filosofové na základě vlastního svědomí a na vlastní riziko. Tato svoboda však neznamená naprostou libovůli; pojetí filosofie jako disciplíny vyžaduje určitou míru pravidel a norem, které umožňují, aby ostatní myslitelé danému autorovi naslouchali. Text dále kriticky reflektuje tendenci k takzvanému „zvědečtění“ filosofie, která se pod vlivem vědeckého pozitivismu snaží upravit filosofické myšlení podle vzorů exaktních věd. Tento přístup je označen za opačný extrém k naprosté nedisciplinovanosti. Filosofie je tak vykreslena jako pole neustálého napětí mezi individuální odpovědností myslitele a potřebou zachovat intelektuální integritu, která ji odlišuje od pouhé svévole, aniž by však ztratila svou svébytnost v područí vědeckých metod.
Filosofie jako disciplína
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Filosofie jako disciplína
Filosofie je velmi zvláštní „disciplínou“, protože není žádná „daná“ instance, která by mohla s poslední platností rozhodovat o tom, co filosofie je a co není. O tom, co je filosofie, a zejména o tom, čím by filosofie měla být, rozhodují (i když nikoli s poslední platností) sami filosofové. Přesněji řečeno, o tom rozhoduje každý filosof podle svého vlastního vědomí a svědomí a na vlastní riziko. Což ovšem vůbec neznamená, že se každý může rozhodovat libovolně či dokonce svévolně. Důsledkem toho je také způsob, jak ten který filosof bude chápat filosofii jako „disciplínu“; je možno připustit, že samo slovo „disciplína“ může být někým, kdo se považuje za filosofa, odmítnuto. Jde pak o to, zda jsou jiní filosofové ochotni naslouchat tomu, kdo takto disciplínu a disciplinovanost (tedy aspoň nějaká pravidla a normy) odmítá. Byl by to asi velmi zvláštní případ, jakási výjimka. A právě proti takovým výjimkám, ať už programovým nebo prostě „nedisciplinovaným“, byla (pod vlivem „věd“ a jejich přeceňování) vytyčena úloha, zvědečtit filosofii, upravit ji podle vzorů a norem, platných ve vědách, nejraději exaktních (ale třeba i jiných). Ale to je ovšem jen opačný extrém.
(Písek, 120621-1.)