Tento text kriticky zpochybňuje existenci jednotlivých „vjemů“ jakožto samostatných entit a označuje je za umělé psychologické konstrukty vytvořené k vysvětlení procesu vnímání. Autor navrhuje, aby bylo vnímání nahlíženo v širším kontextu jako projev reaktibility, což je definováno jako základní vlastnost všech reálných jsoucen reagovat na jiné entity. Tato schopnost reakce je chápána jako evoluční záležitost, která se vyvíjí od nejjednodušších „událostí-jsoucen“ na úrovni kvant či atomů až po nejvyšší stupně lidského vnímání a myšlení. Ačkoliv na subatomární či molekulární úrovni nelze hovořit o vjemech v tradičním smyslu, je nezbytné těmto entitám přiznat schopnost elementární interakce. Celkově text transformuje psychologické pojetí vnímání na ontologický koncept reaktibility, který tvoří kontinuum mezi neživou hmotou a komplexním lidským vědomím, čímž ukazuje provázanost všech úrovní reality skrze jejich schopnost vzájemného působení a odezvy.