Tento text zkoumá podstatu filosofování jako činnosti neoddělitelně spjaté s osobností myslitele a jeho specifickými životními okolnostmi. Autor argumentuje, že každé filosofické dílo i myšlenka vycházejí z osobních pozic, východisek a zkušeností, včetně těch společenských a politických. Zatímco ideálem vědy je ustoupení osobnosti vědce do pozadí ve prospěch objektivity, ve filosofii je přítomnost myslitele jako určité osobnosti klíčová. Filosofování je definováno jako aktivní konfrontace mezi těmito vnitřními postoji a vnější realitou, což vede k neustálému pohybu a proměně samotných východisek. Skutečná filosofie vzniká jako synergie či syntéza mezi aktivitou myslitele a aktuálností situace. Pokud je některá z těchto složek potlačena, filosofování se deformuje a ztrácí svou podstatu. Text tak zdůrazňuje, že filosofie je vždy dynamickým procesem, v němž se osobní integrita potkává s výzvami okolního světa, čímž se zásadně odlišuje od neosobního vědeckého přístupu.
Filosofování a okolnosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 9. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Filosofování a okolnosti
Vše, co filosof napíše, ba vše, co promyslí, vychází vždy také z jeho myšlenkových „pozic“ a „východisek“ (jejichž pozvolné ustavování a proměny jsou charakteristické pro jeho osobní myslitelskou cestu), z jeho myslitelské, ale zejména životní (tedy také společenské a politické) zkušenosti, ze způsobu jeho reagování na proměny situace a okolností, atd. A to znamená, že se tam téměř vždycky objevuje také něco nového, přinejmenším úsilí o něco nového, i když vždyky v reakci na „skutečnost“ a na „aktuálnost“. Zkrátka a dobře: filosof vždycky nejen ve svém životě, ale i ve svém díle vystupuje jako určitá osobnost, která si nějak „stojí na svém“, i když se tematicky zaměřuje na něco nebo někoho jiného, a i když právě tím, jak „stojí na svém“, vlastně své „pozice“ posouvá a mění, a to vědomě a dokonce cíleně. Tím se filosofie naprosto zásadně liší od toho, co je ideálem věd a vědeckých postupů, kde osoba a také osobnost vědcova má při poznávání skutečnosti a při řešení problémů zásadně ustupovat do pozadí. Filosofování (tj. myšlení filosofickým způsobem) je tedy vždy jednak konfrontací myslitelových pozic se situací, v níž je v dané chvíli (nebo s něčím významným z této situace), jednak pokusem o jakousi syntézu či spíše synergii obojího, a to s důrazem na myslitelovu aktivitu. Pokud je alespoň jedna z obou „složek“ této konfrontace (a zároveň synergie či synkreze) zůstává oslabena nebo pokud snad téměř chybí, deformuje se a přímo zvrhá skutečná filosofování v něco, co filosofii jen připomíná, ale ve skutečnosti s ní je v hlubokém napětí a vysloveně rozporu.
(Písek, 120901-1.)